Píše se správně hispanský, nebo hispánský?

Výkladové slovníky poněkud překvapivě uvádějí jen podobu hispanský s krátkým a – Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) v hesle Hispánie jako přídavné jméno od uvedeného zeměpisného jména, Nový akademický slovník cizích slov (NASCS) jako samostatné heslo. NASCS ovšem ve výkladu významu uvádí zeměpisné jméno v podobě Hispanie: ‚vztahující se k Hispanii‘. Starší SSJČ (z let 1960–1971) tak zachycuje dvojici Hispánie – hispanský, novější NASCS oproti tomu dvojici Hispanie – hispanský. V prvním případě může zarazit krácení á v a, ve druhém případě uvedení varianty Hispanie s krátkým a, která je dnes v psaných textech méně častá – v korpusu SYN v11 je poměr podob Hispanie vs. Hispánie 82 : 253, tj. zhruba 1 : 3. Podstatné dále je, že oba slovníky definují Hispánii/Hispanii jako ‚starověkou římskou provincii na Pyrenejském poloostrově‘ (SSJČ), resp. ‚starověký název Pyrenejského poloostrova‘ (NASCS). Oba slovníky přitom obě slova (SSJČ slovo Hispanie, NASCS slovo hispanský) shodně hodnotí – zcela náležitě – jako historismy. SSJČ kromě toho uvádí u slova Hispánie i význam ‚Španělsko‘, který považuje – opět zcela případně – za zastaralý nebo básnický.

Nahlédneme-li do korpusu SYN v11, zjistíme o přídavných jménech hispanský a hispánský dvě důležité věci: Jednak že ani jedno z těchto přídavných jmen se tu v drtivé většině případů nevztahuje k Hispánii/Hispanii, jak ji definují oba výše zmíněné slovníky, a jednak že daleko nejčastěji se tu vyskytuje podoba hispánský s dlouhým á, kterou slovníky nezachycují. Podívejme se nejprve na význam sledovaných přídavných jmen a přibližme si ho pomocí seznamu jejich nejčastějších pravých kolokátů čili slov, která po něm nejčastěji bezprostředně následují, a doplňme je příklady. Jde mj. o slova:

 

původ (např. Američanka hispánského původu), kultura (např. Kubánci do značné míry určují i tón hispánské kultury v USA), komunita (např. hispánská komunita žijící ve Spojených státech), volič (např. Gore usiluje o hlasy hispánských voličů), kořeny (např. členové Kongresu s hispánskými kořeny), země (např. V arabských či hispánských zemích mají lidé úplně odlišnou mentalitu než třeba v západní Evropě), žena (např. v amerických filmech většinou nejsou hlavní role pro hispánské ženy), literatura (např. Autorův styl má blízko k textům hispánské literatury, k magickému realismu), nebo konečně čtvrť (např. V tuto denní dobu bylo už v hispánské čtvrti San Franciska velmi živo).

 

Příklady v závorkách snad stačí jako dobrá ilustrace toho, že přídavná jména hispanský/hispánský se naprosto běžně, ba většinově nevztahují k starověké Hispánii/Hispanii, ale k současnosti či nedávné minulosti. Jejich význam (v těchto užitích) by se dal popsat asi jako ‚vztahující se ke španělsky mluvícím zemím, jejich obyvatelům či lidem, kteří z nich pocházejí, a jejich kultuře‘.

Co se četnosti podob hispánský a hispanský týče, v korpusu SYN v11 jednoznačně převažuje „neslovníková“ podoba hispánský (3 617 výskytů) nad „slovníkovou“ podobou hispanský (9 výskytů; ručně jsme přitom odstranili 15 výskytů z téhož zdroje, který je evidentně staročeský, příp. středněčeský, jak dokládá např. věta koráby navrátily se zase k králi hispanskému a zvěstovali jemu všecko, což se bieše přihodilo). Ani jeden z těchto 9 výskytů se nevztahuje k Hispanii/Hispánii, ale jsou užity v uvedeném významu ‚vztahující se ke španělsky mluvícím zemím, jejich obyvatelům či lidem, kteří z nich pocházejí, a jejich kultuře‘.

Nyní můžeme shrnout: Výkladové slovníky (NASCS, SSJČ) sice uvádějí jen podobu hispanský s krátkým a, a to ve významu ‚vztahující se k starověké Hispanii/Hispánii‘, v úzu však drtivě převažuje podoba hispánský, navíc většinově v novém významu ‚vztahující se ke španělsky mluvícím zemím, jejich obyvatelům či lidem, kteří z nich pocházejí, a jejich kultuře‘. V obou uvedených významech doporučujeme používat frekventovanější podobu hispánský s dlouhým á.

 

mb