Když někdo mává rukama, tak mává jima, nebo jimi?
Pohled do praxe naznačuje, že mnohem častější je v takových případech zájmeno s koncovkou množného čísla. V téměř pětimiliardovém korpusu SYN v10 jsme našli pouhé čtyři relevantní spisovně užité výskyty podstatného jména ruce následovaného k němu odkazujícím zájmenem v duálovém tvaru jima (hledání jsme omezili na rozsah jedné věty či souvětí, tj. od velkého písmena na začátku k tečce na konci) – např. vezme mě za ruce, trhne jima a už stojím; sevřu obě ruce v pěst a škubnu jima od sebe. Naproti tomu analogických případů s plurálovým tvarem jimi je zhruba stokrát víc (celkem 625, z nich ovšem řada irelevantních – prošli jsme 100 náhodných případů a identifikovali v nich 66 relevantních, což by přepočteno na celek činilo 416 výskytů).
Odhadujeme, že míra přijatelnosti duálové, nebo plurálové shody souvisí se vzdáleností obou členů (v případě shody přes hranici vět nejspíš i s výrazností této hranice, tj. může být rozdíl např. mezi čárkou a tečkou). Čím bližší si členy jsou, tím větší by mohla být tendence k obecně okrajové duálové shodě (tedy k tvaru jima), čím vzdálenější, tím preferovanější bude množné číslo (tedy tvar jimi).
Nevylučujeme tedy ani jednu z obou možností, za přijatelné považujeme Hana zvedla ruce a mávala jimi i … mávala jima, s ohledem na běžnost v úzu však jako neutrálnější doporučujeme první, plurálovou.
od