Když někdo mává rukama, tak mává jima, nebo jimi?

Pokud víme, o shodě zájmena s podstatným jménem, které má množném čísle koncovky pocházející z někdejšího dvojného čísla (ruce, nohy, oči, uši), lingvistická literatura nic neříká. V Novém encyklopedickém slovníku češtiny se pouze píše, že „adj[ektiva] a zájmena mají jako shodné přívlastky jmen se sufixem -ma rovněž tvary na -ma“. Ve větě, která by mohla znít např. Hana zvedla ruce a mávala jimi/a, sice nejde o shodný přívlastek, přesto se u zájmena gramatická shoda v čísle – buď plurálová, nebo zjednodušeně řečeno duálová – předpokládá. Substituční test ukazuje, že pokud změníme jen číslo klíčového podstatného jména, pak v konstrukci Hana zvedla ruku a mávala jí zájmeno v druhé větě bude mít jednoznačně tvar, který vyjadřuje shodu s podstatným jménem ruka pomocí ženského rodu a právě jednotného čísla, ovšem ne 4. pádu, protože pád je tu určen vazbou slovesa mávat.

 

Pohled do praxe naznačuje, že mnohem častější je v takových případech zájmeno s koncovkou množného čísla. V téměř pětimiliardovém korpusu SYN v10 jsme našli pouhé čtyři relevantní spisovně užité výskyty podstatného jména ruce následovaného k němu odkazujícím zájmenem v duálovém tvaru jima (hledání jsme omezili na rozsah jedné věty či souvětí, tj. od velkého písmena na začátku k tečce na konci) – např. vezme mě za ruce, trhne jima a už stojím; sevřu obě ruce v pěst a škubnu jima od sebe. Naproti tomu analogických případů s plurálovým tvarem jimi je zhruba stokrát víc (celkem 625, z nich ovšem řada irelevantních – prošli jsme 100 náhodných případů a identifikovali v nich 66 relevantních, což by přepočteno na celek činilo 416 výskytů).

 

Odhadujeme, že míra přijatelnosti duálové, nebo plurálové shody souvisí se vzdáleností obou členů (v případě shody přes hranici vět nejspíš i s výrazností této hranice, tj. může být rozdíl např. mezi čárkou a tečkou). Čím bližší si členy jsou, tím větší by mohla být tendence k obecně okrajové duálové shodě (tedy k tvaru jima), čím vzdálenější, tím preferovanější bude množné číslo (tedy tvar jimi).

 

Nevylučujeme tedy ani jednu z obou možností, za přijatelné považujeme Hana zvedla ruce a mávala jimi i … mávala jima, s ohledem na běžnost v úzu však jako neutrálnější doporučujeme první, plurálovou.

 

od