Louis de Funès
Jak se v češtině správně vyslovuje příjmení francouzského herce de Funèse?
Obecně platí, že u jmen cizího původu se do češtiny adaptuje zvuková podoba z výchozího jazyka, avšak nejsou výjimečné případy, kdy se vžije výslovnost poněkud odlišná (např. na základě grafiky nebo různých analogií, někdy i mylných). V tomto případě uživatelé češtiny mohou váhat, zda se vyslovuje koncová hláska [s], či nikoli; dále zda je náležité písmeno è číst dlouze, či krátce. Kolísat také může podoba nepřímých pádů, tj. např. zda se ve druhém pádě vyslovuje tvar Funèse jako [finese], nebo [fineze]. Situaci s příjmením de Funès může zdánlivě poněkud komplikovat i fakt, že jeho slavný nositel (celým jménem Louis Germain David de Funès de Galarza) byl sice Francouz, avšak španělského původu. Vzhledem k tomu, že grafická podoba jména již nese výrazný francouzský rys (písmeno è), budeme vycházet primárně z francouzštiny.
Existuje značně rozšířené povědomí, že se u přejímek z francouzštiny koncové [s] „nikdy nečte“. Najdeme však řadu francouzských jmen, kde je koncové [s] naopak zcela náležité (srov. např. příjmení Garros). Jak jsme zjistili, náležitá francouzská podoba jména de Funès je [də fynɛs], do češtiny by se tedy mělo adaptovat jako [de fines], tj. s krátkým [e] a koncovým vyslovovaným [s]. To je v souladu s doporučením v publikaci Jak užívat francouzská vlastní jména ve spisovné češtině (2002), která dále uvádí i podobu 2. pádu: [de finese]. Tentýž údaj týkající se 2. pádu nalezneme i v příručce Čteme je správně? (2004), která ovšem v 1. pádě doporučuje výslovnost [de fine] bez koncového [s]. V tomto případě se však domníváme, že jde spíše o omyl, což potvrzuje i odborný text romanisty K. Sekventa Příspěvek k cizím, zejména francouzským vlastním jménům v češtině II. Výslovnost. Skloňování (2013). Tato nepřesnost se bohužel vyskytuje i jinde, např. ve slovníku Jak správně vyslovovat cizí jména osobní (2012), či dokonce v jinak velmi spolehlivé knize Klíč k výslovnosti cizích vlastních jmen v češtině (1999). Tam je sice v obecném výkladu francouzské zakončení -ès zařazeno mezi výjimky, v nichž není koncové „s“ tzv. němé (a proto se -ès vyslovuje jako [-es]), avšak v následujícím cvičení je uveden příklad Funès s výslovností [fine]! (včetně vykřičníku). Je možné, že V. Strahl, autor Klíče, považoval výslovnost bez koncového [s] za natolik vžitou, že nechtěl doporučovat odlišné řešení (v tom případě by však byla vhodnější varianta [finé] s koncovou délkou, viz níže).
Výzkum v mediálních archivech, který jsme provedli, ukazuje, že v současnosti je v češtině zvuková podoba příjmení de Funès značně neustálena. Nejsou výjimečné případy, kdy se krátce za sebou v tomtéž pořadu vyskytnou odlišné varianty, a to i u profesionálních mluvčích, nejen u jejich hostů (např. moderátor užívá podobu [de finé], avšak autor následující reportáže [de fines]). Nejčastěji jsme zaznamenali tyto varianty: [de finé], [de finés] a [de fines], v nepřímých pádech pak bez ohledu na podobu v 1. pádě se častěji vyskytuje znělost, tj. např. [de finéze], avšak takovýchto dokladů nebyl k dispozici dostatečný počet. Někteří mluvčí si tento problém evidentně uvědomují a záměrně náležitou výslovnost na základě francouzštiny tematizují.
Vzhledem k této nejednoznačné situaci v úzu je tedy podle našeho názoru namístě doporučit primárně výslovnost [de fines] (2. pád pak [de finese]), která odpovídá adaptaci originálu. Domněnka, že by byla v češtině zcela ustálena a pevně vžita varianta [fine] či [finé], se nepotvrdila. Zároveň je pravděpodobné, že posluchači jsou na kolísání výslovnosti tohoto jména zvyklí a nečiní jim komunikační problémy, obvykle jej zřejmě ani nevnímají, případně dokonce považují intuitivně za „správnou“ podobu [de finé], neboť laikům může znít bez koncového [s], zato s dlouhým [é] „lépe francouzsky“. Doporučujeme být v tomto ohledu proto tolerantní. Ostatně kolísání kvantity i znělosti v nepřímých pádech zaznamenáváme u řady jiných francouzských jmen, u mnoha z nich je pak výskyt délky či znělosti, která neodpovídá výslovnosti v originále, již zcela ustálený, noremní a kodifikovaný.
vš