V jedné povídce Karla Čapka se vyskytuje slovo čintamani, pocházející údajně ze sanskrtu. Jak se má v češtině správně vyslovovat?

Výslovnost tohoto výrazu dosud žádné příručky nezachycují. Ani v úzu toto slovo pochopitelně není frekventované, v mediálních archivech se nám podařilo dohledat pouze nemnoho případů jeho užití. Z nich vyplývá, že žádná výslovnostní podoba není zcela ustálena: nejčastěji se vyskytla varianta [čintamaňi], v jednotkách případů pak [čintamany] či [čintámany]. Vzhledem k výslovnosti v jazyce původu: [tʃɪnˈtɑːmʌɳi] a kvůli zjevné neexistenci zcela vžité zvukové podoby doporučujeme pro češtinu výslovnost [čintámany], která odpovídá pravidelné adaptaci originálu (znak [ɳ] zachycuje tzv. cerebrální, jinak též retroflexní alveolární nosovku, kterou je v češtině náležité nahradit souhláskou [n]). V Čapkově povídce se dané slovo objevuje opravdu v podobě čintamani, avšak z hlediska jeho původu a transkripčním pravidlům je přesnější zápis čintámani, který se v současném psaném českém úzu rovněž vyskytuje a který jednoznačně doporučujeme v současnosti preferovat (Čapek zjevně čerpal z anglické nebo německé literatury, kde se délka samohlásek, když nejde o mezinárodní odborný přepis, v písmu neoznačuje). Vzhledem k tomu, že jsme tuto problematiku konzultovali i s odborníkem na příslušný jazyk původu, na okraj dotazu dodejme, že slovo čintámani opravdu pochází ze sanskrtu a označuje zázračný kámen. Jedná se o složeninu o dvou prvcích: čintá- s významem ‚myšlenka, přání, touha, starost, péče‘; mani- ‚klenot, diadém, cennost‘; dohromady tedy ‚klenot přání, klenot myšlenek‘ apod. V barvité mytologii se objevuje jako šperk, který může, ale nemusí zdobit hlavu a který dokáže splnit každé přání toho, kdo jej nosí, zbavit jej starostí atp.

vš