V knize od Karla Čapka jsem narazil na vyjádření, že někomu něco přivodilo bžundu. Myslel jsem, že se říká mít (z něčeho) bžundu nebo dělat si (z něčeho) bžundu. Jak to tedy je?

V současné češtině má nespisovný a expresivní výraz bžunda význam legrace švanda, jde tedy o něco, co není bráno vážně, popřípadě přináší rozptýlení (viz Akademický slovník současné češtiny). Něco veselého tedy může být bžunda (Dámy se tomu moc nasmály. Však to také byla bžunda), někdo má z něčeho bžundu (Kluci ze mě sice měli bžundu, ale paní doktorka zpozorněla) či si někdo z někoho/něčeho dělá bžundu (boural v opilosti a pak si z toho ještě dělal bžundu). Podíváme-li se všech do starších výkladových slovníků, konkrétně Slovníku spisovného jazyka českého a Příručního slovníku jazyka českého, zjistíme, že slovo bžunda je vykládáno jako ‚nepříjemná situace, nezdar, neúspěch, ostuda‘ (být v bžundě, jít domů s bžundou – ‚s nepořízenou‘). Proto je v Apokryfech Karla Čapka bžunda užívána právě v tomto významu. Český etymologický slovník Jiřího Rejzka uvádí jako pravděpodobné vysvětlení důvodu významového posunu slova bžunda od ostudy k legraci v přiklonění tohoto výrazu k podobně zakončeným slovům junda, sranda a švanda.

hm