Jak mám zapsat [píkrát], když chci použít symbol π? Dohromady πkrát, nebo se spojovníkem π-krát?
Odpověď:
Pokud víme, žádná relevantní příručka odpověď na tuto otázku neposkytuje, jen Mluvnice současné češtiny 1 (na s. 293) uvádí, že od číslovek s vlastními ustálenými názvy, jako je právě pí, se většinou „netvoří ani další druhy číslovek, srov. pí-tá mocnina“ – a volí zápis se spojovníkem. To je v souladu s informacemi v Internetové jazykové příručce (IJP), která uvádí dva způsoby psaní složených výrazů. Základní je podle ní psaní natěsno, bez spojovníku a užívá se pro výrazy s číslicemi (např. 5metrový, 17procentně apod.), jen ve specifickém druhu případů se podle IJP užívá zápis se spojovníkem, a to tehdy, stojí-li na začátku písmeno, které číslo zastupuje (x-krát, n-tý apod.).
Je ovšem otázka, který z těchto způsobů zvolit v případě užití znaku π. Z pravopisného hlediska je π značka. Jako značky se užívají nepísmenné znaky (&, §, % aj.), písmena latinské abecedy nebo písmena jiných abeced, jako je tomu v případě řeckého π; krom něj např. ρ (ró) označující hustotu, φ (fí) označující zlatý řez, σ (sigma) označující směrodatnou odchylku, λ (lambda) označující zeměpisnou délku nebo γ (gamma) značící Eulerovu konstantu.
Lze sice tvrdit, že π je číslo, ale zároveň platí, že není zapsané číslicemi. Je-li při rozhodování o užití spojovníku určující opozice číslice vs. písmena, pak je podstatnější, že π je písmeno, které ono číslo zastupuje. Zdálo by se tedy, že plně odpovídá výše uvedenému druhému, specifickému, spojovníkovému typu zápisu. Jenže oproti výrazům jako x-krát nebo n-tý vykazuje dva rozdíly. Zaprvé, výklad v IJP hovoří o proměnných, zatímco π je konstanta. Matematicky je to podstatný rozdíl, pravopisně však nejspíš ne. Zadruhé, je sice pravda, že π je písmeno, ale na rozdíl od x, n aj. nikoliv latinské, nýbrž řecké abecedy. To je podle našeho soudu relevantní s ohledem na funkci spojovníku v onom specifickém druhu zápisu. Spojovník zde graficky odděluje písmena téže abecedy, protože sice vypadají jako členy jedné množiny, ale reálně mají odlišné funkce a také odlišné čtení. Počáteční písmeno x či n tu má zástupnou funkci (nahrazuje určité, byť neurčené číslo) a čte se jako samostatné písmeno, hláskováním, tedy [iks], [en]. Zbylá písmena, psaná za spojovníkem, reprezentují část běžného slova, mají tedy standardní vztah k hláskám a čtou se v souladu s výslovnostními pravidly češtiny. V takových případech spojovník vhodně zvýrazní odlišnost prvního písmena latinky od ostatních a předejde nezamýšlené interpretaci či čtení. Nic takového však v případě π nehrozí, tento znak je dostatečně odlišný od druhé části zápisu a jiná než žádoucí výslovnost v úvahu nepřichází.
Na jedné straně – formálně – je tedy π písmeno, a přestože nepatří do latinské abecedy, má k ní blíž než k číslicím. To by hovořilo pro zápis se spojovníkem – π-krát. Na druhé straně – funkčně – π nenaplňuje charakteristiky, které zápis se spojovníkem opodstatňují, a proto je oprávněné psát ho bez spojovníku – πkrát. Závěr je tedy nejednoznačný: oba zápisy (se spojovníkem i bez něj) považujeme za obhajitelné. Ani jeden zápis by neměl způsobit komunikační potíže, volba je tedy na pisateli.
Je ovšem otázka, který z těchto způsobů zvolit v případě užití znaku π. Z pravopisného hlediska je π značka. Jako značky se užívají nepísmenné znaky (&, §, % aj.), písmena latinské abecedy nebo písmena jiných abeced, jako je tomu v případě řeckého π; krom něj např. ρ (ró) označující hustotu, φ (fí) označující zlatý řez, σ (sigma) označující směrodatnou odchylku, λ (lambda) označující zeměpisnou délku nebo γ (gamma) značící Eulerovu konstantu.
Lze sice tvrdit, že π je číslo, ale zároveň platí, že není zapsané číslicemi. Je-li při rozhodování o užití spojovníku určující opozice číslice vs. písmena, pak je podstatnější, že π je písmeno, které ono číslo zastupuje. Zdálo by se tedy, že plně odpovídá výše uvedenému druhému, specifickému, spojovníkovému typu zápisu. Jenže oproti výrazům jako x-krát nebo n-tý vykazuje dva rozdíly. Zaprvé, výklad v IJP hovoří o proměnných, zatímco π je konstanta. Matematicky je to podstatný rozdíl, pravopisně však nejspíš ne. Zadruhé, je sice pravda, že π je písmeno, ale na rozdíl od x, n aj. nikoliv latinské, nýbrž řecké abecedy. To je podle našeho soudu relevantní s ohledem na funkci spojovníku v onom specifickém druhu zápisu. Spojovník zde graficky odděluje písmena téže abecedy, protože sice vypadají jako členy jedné množiny, ale reálně mají odlišné funkce a také odlišné čtení. Počáteční písmeno x či n tu má zástupnou funkci (nahrazuje určité, byť neurčené číslo) a čte se jako samostatné písmeno, hláskováním, tedy [iks], [en]. Zbylá písmena, psaná za spojovníkem, reprezentují část běžného slova, mají tedy standardní vztah k hláskám a čtou se v souladu s výslovnostními pravidly češtiny. V takových případech spojovník vhodně zvýrazní odlišnost prvního písmena latinky od ostatních a předejde nezamýšlené interpretaci či čtení. Nic takového však v případě π nehrozí, tento znak je dostatečně odlišný od druhé části zápisu a jiná než žádoucí výslovnost v úvahu nepřichází.
Na jedné straně – formálně – je tedy π písmeno, a přestože nepatří do latinské abecedy, má k ní blíž než k číslicím. To by hovořilo pro zápis se spojovníkem – π-krát. Na druhé straně – funkčně – π nenaplňuje charakteristiky, které zápis se spojovníkem opodstatňují, a proto je oprávněné psát ho bez spojovníku – πkrát. Závěr je tedy nejednoznačný: oba zápisy (se spojovníkem i bez něj) považujeme za obhajitelné. Ani jeden zápis by neměl způsobit komunikační potíže, volba je tedy na pisateli.
od