Píše se správně sv. Dyndy, nebo sv. Dindy? Na internetu lze najít obě možnosti.
Spíše než o „správnosti“ psaní jména (respektive „pseudojména“) bychom v tomto případě měli hovořit spíše o ustáleném užívání frazému na svatého/svatýho Dyndy. Ten je obsažen např. ve slovníku Slovník české frazeologie a idiomatiky, a to v podobě s ypsilon. Totéž naprosto převažuje i v běžném úzu (srov. Český národní korpus), navíc variantu Dindy by měli uživatelé češtiny jistě tendenci číst jako [ďindy]. Stejně tak se podoba Dyndy užívá i např. v názvu písně Na svatýho Dyndy od skupiny Katapult, v textu kapely Mňága a Žďorp: „Ne, teď ne! Až jindy! Tak kdy? Na svatýho Dyndy!“, dále v názvu překladu knihy Raymonda Queneaua Na svatého Dyndy, v publikaci Na svatýho Dyndy, která vyšla Jiřímu Žáčkovi jako průřez jeho celoživotní tvorbou, atd. Posledně jmenovaný autor napsal i básničku nazvanou Kdy má svátek svatý Dyndy.
Jeden z dokladů na formu Dindy s měkkým „i“ nalezneme v Jungmannově slovníku u hesla Did (Na swatého Dindy, co nebude nikdy). To však celkově vyvolává pochybnosti, které 9. 1. 1934 v odpoledních Lidových novinách tematizoval Karel Čapek: „Někdy má lidové rčení původ patrně fonetický. Říkáme: ›na svatého Dyndy‹. Jungmann vyvozuje tohoto podivného svatého z praslovanského jména Did, což byl ›bůh lásky u starých Slowan, syn Lady a bratr Lelůw‹. Myslím, že to slovo nám vyvolává představu docela jinou. Dřív se každé datum určovalo nějakým svatým: na den svatého Matěje, ten týden před svatým Rochem a tak dále. Někdo chtěl něco na svém bližním, ale ten se vymlouval: Udělám to jindy, půjdu tam jindy, dám ti to nebo vrátím ti to jindy. A tu si ten druhý resignovaně zarýmoval: ›Na svatého Dyndy, co nebude nikdy.‹ Tak nějak byl kanonisován svatý Dynda.“ K tomu na okraj poznamenejme, že pokud bychom chtěli z daného frazému vyvodit, jak zní náležitý tvar 1. pádu „světcova“ jména, neměl by to být *Dynda – to bychom pak totiž museli skloňovat na svatého *Dyndu (spojení na sv. Dyndy je ve 4., nikoli ve 2. pádě). S ohledem na vznik daného pojmenování, tj. že jde primárně o rým, považujeme tedy za základní pro všechny pády podobu Dyndy. Jsme si dále vědomi skutečnosti, že K. Čapek necituje Jungmannův slovník zcela přesně, avšak o pravdivosti jeho etymologické úvahy svědčí mj. to, že existují jiné varianty daného frazému. Např. publikace jazykových koutků Čeština všední i nevšední z roku 1972 uvádí na svatého Jindy a na svatého Nikdy. Druhá z nich se objevila v názvu básně Karla Šiktance Noc na svatého Nikdy.
Právě zvukově podobná slova typu jindy a nikdy, v nichž se ypsilon nepíše, případně určitá neobvyklost nebo i domnělá „cizost“ jména může mít u některých pisatelů vliv na to, že se rozhodnou pro nestandardní pravopis Dindy. Na závěr jen uveďme, že pojmenování sv. Dyndy evidentně nijak nesouvisí s existujícím příjmením Dynda/Dinda ani s obecným jménem dyndy, tj. ‚lidový smyčcový hudební nástroj, primitivní dlabané housle, kdysi užívané na Jihlavsku a na moravském Horácku‘.
vš