Zajímavé dotazy


 

Zajímavé dotazy

Dotaz:

Vedle slova zloděj se někdy pro člověka, který krade, užívá i pojmenování kradař. Je to správně?

 

Odpověď:
Přestože se v úzu slovo kradař skutečně objevuje, nejde o výraz hojně užívaný: v databázi Českého národního korpusu KonText syn v8 najdeme pouhých 26 výskytů, proti nim stojí takřka 615 000 výskytů slova zloděj. Výraz kradař rovněž nelze hodnotit jako plně spisovné synonymum substantiva zloděj. Výkladové slovníky češtiny kradaře neuvádějí, nenajdeme jej ani v příručkách zaměřených na substandardní slovní zásobu: ve Slovníku nespisovné češtiny jsou ve významu ‚zloděj‘ uvedeny pouze podoby kradač, kradák. Ty (stejně jako slovo kradař) vznikly odvozením od základu krad- a z hlediska stylu nejsou ani ony rovnocennými variantami výrazu zloděj, neboť i v jejich případě jde o slova nespisovná, se silným příznakem expresivity.

 

hm 

 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Když jsem vyplňovala do formuláře své osobní údaje, u kolonky pro vepsání adresy byl uveden výraz bytem. To mě zarazilo – proč se píše bytem, když někdo může bydlet v domě? A proč je užito slovo v 7. pádu? Nebylo by logičtější psát jednoduše byt?

 

Odpověď:
Tvar bytem zřejmě odkazuje na spojení být bytem – Slovník spisovného jazyka českého uvádí příklady být bytem v Praze, na venkově s významem ‚mít bydliště‘. Podobně se ve starším Příručním slovníku jazyka českého dočteme, že spojení býti, dlíti bytem znamená ‚přebývati‘, doloženo je to mj. příkladem S počátku Dobroš nebyl bytem u paní Kopecké, neznal jí. nebo poetickým A přece vím, že blízko jiná, lepší zem, kde jiný, lepší život, kde je rozkoš bytem. Jistě není bez zajímavosti, že doklady spojení být bytem nalezneme i ve střední, a dokonce i staré češtině: a tu král David měl svój dvór a tu jest bytem byl; každý kněz jsouc bytem v Praze; Bóh jest všudy bytem. Z uvedených příkladů je snad zřejmé (a Elektronický slovník staré češtiny to potvrzuje), že slovo byt mělo v minulosti širší význam než dnes, mj. také ‚místo přebývání, zvl. sídlo, obydlí, příbytek‘; dnes bychom použili spíše výraz bydliště.

 

kd   


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Nemůžeme se s manželkou shodnout, co znamená předvčírempředevčírem. Podle mě se tím myslí totéž, moje žena tvrdí, že předvčírem má význam ‚před dvěma dny‘ a předevčírem ‚před třemi dny‘. To je přece hloupost, ne?

 

Odpověď:
Podle Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost jsou předvčírempředevčírem spisovnými variantami příslovce, jež nese význam ‚v den před včerejškem‘. To odpovídá Vaší definici ‚před dvěma dny‘. Na druhou stranu vyhledáme-li uvedený výraz v Českém jazykovém atlase (konkrétně v 5. díle), dočteme se, že „[v] jz. polovině Čech bylo adverbium předevčírem porůznu zapisováno ve významu ‚před třemi dny‘“. Pochází-li tedy Vaše manželka z této oblasti, není příliš překvapivé, že přikládá danému slovu tento význam. Naneštěstí to, zda se na části našeho území používalo předvčírempředevčírem přesně tak, jak uvádí Vaše manželka, se nám nepodařilo ověřit.

 

kd  


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Platí pravidlo pro užívání 5. pádu při oslovování i u cizích jmen? Můj kamarád má turecké jméno, a když jsem ho oslovil pátým pádem, rozzlobil se, že daný tvar neodpovídá jeho jménu a že tak vzniká jiné slovo, které má v turečtině hanlivý význam.

 

Odpověď:
Chceme-li se v českém jazyce vyjadřovat spisovně, musíme používat při oslovování tvary 5. pádu nehledě na původ jména. Náležité oslovení je tedy např. Petře, Thomasi, pane Skálo, pane Kleinbauere. Platí totiž, že užíváme-li cizí jméno v českém textu, aplikujeme na něj pravidla češtiny. Argumentovat změnou významu v cizím jazyce tedy nelze. Navíc od mluvčího češtiny nelze očekávat, že by si byl změny významu vědom, zvláště pokud jazyk, z nějž vlastní jméno pochází, neovládá.

 

kd  


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Připravuji k vydání starší text a narazila jsem na větu Kněžny a knížata tančili. Vím, že čistě formálně by mělo být v přísudku tvrdé y, ale ve Slovníku spisovného jazyka českého jsem objevila příklad V Čechách vládla (zř. vládli) knížata. Můžu tedy v knize nechat původní pravopis, i když SSJČ toto řešení shody označuje za řídké? Na jednu stranu chci do původního textu pokud možno co nejméně zasahovat, ale na druhé bych se nerada prohřešila proti platným pravopisným pravidlům.

 

Odpověď:

Máte pravdu, že čistě formálně je zde namístě tvrdé y, protože několikanásobný podmět tvoří jméno rodu ženského (kněžny) a jméno rodu středního (knížata). Slovo kníže (podobně jako hrabě či markrabě) je však mluvnicky zvláštní, protože v jednotném čísle se jméno ve větě chová jako jméno rodu mužského životného a v množném čísle jako jméno středního rodu. Právě mužský rod v jednotném čísle spolu s vědomím, že jde o muže, může svádět k nerespektování formální shody a upřednostnění sémantického hlediska. Ačkoli za primární řešení považujeme shodu formální, tedy zápis s tvrdým y, uvědomujeme si, že formální přístup má své limity; je možné, že některé čtenáře naopak zarazí formálně „čisté“ řešení s tvrdým y. Tato problematika bohužel není uspokojivě popsána, kloníme se však k závěru (i s přihlédnutím k SSJČ, který příklady čerpá z děl tzv. dobrých autorů), že řešení shody podle životného mužského rodu je v tomto případě rovněž přijatelné.

 

av 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Jak se správně vyslovuje jméno Sarah? Je mi tvrzeno, že [sára] na základě angličtiny.


Odpověď:

Ženské jméno Sarah se vyslovuje (pokud vycházíme z prestižních výslovnostních slovníků D. Jonese a J. C. Wellse) v britské angličtině [ˈseərə], v americké angličtině pak [ˈserə] či [ˈsærə]. Jestliže někdo tvrdí, že anglická výslovnost se blíží českému [sára], pak má na mysli zjevně jméno zapisované jako Sara, tj. bez koncového písmene „h“, jehož výslovnost je v britské angličtině mj. [ˈsɑːrə]. Při adaptaci cizích vlastních jmen do češtiny se doporučuje vycházet z originální výslovnosti, avšak adaptovat ji do češtiny (např. cizí hlásky se nahradí jejich nejbližšími českými zvukovými protějšky). Ne vždy jde však o snadný proces a někdy je obtížné dojít k jednoznačnému výsledku. Do hry pak vstupují i různé další okolnosti, např. vliv grafiky, vliv analogií, již zažitá výslovnost, „přijatelnost“ výsledné podoby, usnadnění skloňování atp. Pokud bychom mechanicky uplatnili běžné adaptační postupy, které u anglicismů v češtině převažují, dojdeme k počeštěné výslovnosti [sera] (případně dokonce [sere] – tu však rovnou vylučujeme, a to nejen kvůli nemilým konotacím, ale zejména kvůli skloňování). Ani výslovnost [sera] bychom však nedoporučovali. Pro mnohé může být opět kvůli zvukové blízkosti českému vulgarismu nepřijatelná, navíc pro některé posluchače by to byla pravděpodobně podoba málo intuitivní, tj. anglické jméno Sarah, které si jednoznačně spojují s českou podobou Sára, by v ní neidentifikovali. Podle průzkumu v mediálních archivech se nadto výslovnost [sera] v českém úzu nevyskytuje, což jen potvrzuje výše uvedené předpoklady. Poměrně vžitá je však podoba [sara], kterou bychom v případě jména Sarah preferovali. Lze ji snadno skloňovat, zvukově se podobá jménu Sára, avšak díky krátkému [a] je zjevné, že jde o jinojazyčnou variantu daného jména. V úzu se pak lze vlivem grafiky setkat poměrně často s podobou [sarach]. Je možné, že jsou na ni někteří posluchači již zvyklí a že se mluvčí jejím prostřednictvím snaží zdůraznit, že jde o jméno Sarah, nikoli Sara atp. Užívat bychom ji však nedoporučovali, protože existuje jistě poměrně významná skupina osob, pro něž je rušivá, hodnotí ji jako nesprávnou a může být z jejich hlediska projevem nevzdělanosti a nekompetentnosti mluvčího (zejména jde-li o profesionála). V provedeném průzkumu bylo poměrně často jméno Sarah rovněž zcela počešťováno a vyslovováno [sára]. Ani toto řešení nevylučujeme, u takto blízkých podob jmen je v češtině stále běžné, dříve byla tendence k co největší adaptaci ještě mnohem silnější. Nevýhodou takového postupu však je, že budou jména Sára, SaraSarah znít zcela totožně.


 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Mají se překládat anglická jména členů královské rodiny? Např. královna Alžběta, nebo královna Elisabeth? Princ Filip, nebo princ Philip?


Odpověď:

Co se týká překladu rodných jmen cizích státních příslušníků do češtiny, neexistuje jednoduché pravidlo, pouze lze v úzu sledovat určité tendence a těmi se pak řídit. Je evidentní, že zatímco dříve byla spíše tendence cizí jména zcela počeštit, dnes se dává přednost původní podobě. Na jedné straně se tak výhradně užívá tradičně počeštěné jméno (královna) Alžběta, na druhé straně se hovoří pouze o (princi) Charlesovi. Jak ukazuje databáze Českého národního korpusu, v případě (prince) Philipa/Filipa převažuje původní podoba jména, počeštěný zápis se objevuje asi třikrát méně, avšak nikoli v zanedbatelné míře.

 

hm 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Chceme do letáku napsat, že pořádáme blended-learningový kurz. Na internetu jsem našla nejčastěji psaní se spojovníkem. Je to tak v pořádku?


Odpověď:

Výkladové slovníky bohužel toto přídavné jméno nezachycují, ostatně nenajdeme v nich ani blended learning. (Blended learning je podle Wikipedie označení pro kombinaci standardní prezenční výuky s e-learningem.)

 

V Českém národním korpusu je výskyt adjektiva zcela minimální. Máte pravdu, že doklady z internetu ukazují značnou frekvenci zápisu se spojovníkem blended-learningový, relativně častý je i zápis blended learningový. Z hlediska slovotvorby však doporučujeme psát přídavné jméno dohromady: blendedlearningový, podobně jako píšeme např. artdecový (z art deco), hnědouhelný (hnědé uhlí), kutnohorský (Kutná Hora), neworleanský (New Orleans), streetartový (street art).


Pro psaní se spojovníkem není žádné opodstatnění z těchto důvodů:

(1) spojovník se nepíše ani u slovního spojení blended learning, z něhož je přídavné jméno blendedlearningový odvozeno, není proto důvod, aby se „najednou“ objevil v odvozeném slově;

(2) i kdyby se základní výraz psal se spojovníkem, adjektivum by se psalo dohromady, srov. ping-pongpingpongový, pop-artpopartový.

 

 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Je v pořádku věta Vytáhnout něco z pod lavice? Jde o dvě předložky? Viděla jsem to i psané dohromady (zpod lavice), proto poněkud váhám.


Odpověď:
V souladu s kodifikačními příručkami bychom měli psát Vytáhnout něco zpod lavice. Nejde o dvě samostatné předložky, ale o předložku jednu, pojící se s 2. pádem a vyjadřující směřování děje z prostoru pod něčím. Zápis zpod (dohromady) zachycují jak Pravidla českého pravopisu a Internetová jazyková příručka, tak rovněž Slovník spisovné češtiny, Slovník spisovného jazyka českého, dokonce už i Příruční slovník jazyka českého. Přestože v databázi Českého národního korpusu jednoznačně převažuje psaní dohromady (syn v8 zachycuje 19 000 dokladů), je nesprávné psaní zvlášť poměrně časté (3 000 dokladů). Předložka zpod se nejčastěji uplatňuje ve spojení se slovesy vytáhnout (zpod stolu, postele), vyprostit (zpod vozidla, vagonu), dívat se (zpod přivřených víček), vykukovat (zpod přikrývky).

 

 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

V připravované publikaci o krimiseriálech (toto slovo je i součástí názvu) se opakují slova jako krimihrdinka, krimipříběh, krimižánr. Psala bych je dohromady, stejně jako slovo krimiseriál, ale některé autorky je píšou zvlášť: krimi hrdinka, krimi žánr, krimi příběh. Co je správně?


Odpověď:

Krimi- může být podle Nového akademického slovníku cizích slov chápáno jako prefixoid, tvořící první část složených slov (např. zmíněný krimiseriál, dále krimifilm, krimikomedie). Možnost tvořit obdobné výrazy je v podstatě neomezená – v ČNK jsou doložena další užívaná složená slova, jako např.: krimipříběh, krimisérie, krimicyklus, krimithriller, krimizprávy, krimistory, krimipřípad, krimitvorba).

 

Krimi může stát i samostatně, a to buď jako nesklonné přídavné jméno s významem ‚kriminální, s kriminálním námětem‘ (slovník uvádí jako příklad krimi film), nebo jako nesklonné podstatné jméno středního rodu (sleduje krimi).

 

Je tedy možné psát jak krimihrdinka, krimipříběh, krimižánr (psaní dohromady bychom dali přednost), tak krimi hrdinka, krimi příběh, krimi žánr (často v obráceném slovosledu žánr krimi). Obě možnosti zápisu jsou v pořádku, je však vhodné v rámci jednoho textu/publikace jejich podobu sjednotit.

 

 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Proč se používá anglické slovo lockdown místo českého výrazu? Existuje nějaký český ekvivalent?

 

Odpověď:

Anglický výraz lockdown se začal v češtině objevovat v souvislosti s pandemií nemoci covid-19. Používá se pro označení situace, kdy jsou lidé nařízením vlády nuceni zůstat až na nezbytně nutné případy doma a je zakázán, respektive omezen volný pohyb osob, aby se zabránilo dalšímu šíření nákazy. V češtině se začal tento výraz používat patrně proto, že je jednoslovný a je spjatý přímo s dnešní situací. České ekvivalenty typu uzamčení, uzavření nebo uzávěra se v této souvislosti obvykle neužívají samostatně, ale ve spojení s dalšími specifikujícími výrazy (hromadné, plošné uzamčení), protože mají samy o sobě příliš obecný význam. Mluví se také o hromadné/plošné/celostátní karanténě. Pokud pomineme fakt, že ani karanténa není slovo původem české, jde opět o víceslovné spojení. Nemluvě o doslovném opisu typu zákaz volného pohybu osob. Přejímání cizích slov není nijak ojedinělé a děje se soustavně. Především v situacích, kdy je třeba rychle najít pojmenování pro nově vzniklou skutečnost je pro uživatele jednodušší sáhnout po už existujícím výrazu než vytvářet nový. Z hlediska morfologického je tento výraz neproblematický, protože jde o podstatné jméno rodu mužského neživotného, které se skloňuje pravidelně podle vzoru „hrad“, což také napomáhá jeho šíření. Problém tedy není v tom, že jde o slovo cizího původu nebo že by měli mluvčí potíže s jeho zápisem nebo skloňováním. Problém může způsobit, pokud ho použijeme v komunikaci s uživatelem, který nezná jeho význam. Především zpočátku užívání podobných nových slov je tedy třeba se ujistit, že význam slova je posluchači nebo čtenáři jasný, a nepředpokládat automaticky, že slovo zná.

 

ks 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Existuje nějaký vhodný pozdrav, který by bylo možné použít např. při odchodu z nemocnice, vězení či hřbitova? Říkat v takových situacích na shledanou se mi zdá hloupé. Nebylo by lepší používat třeba pozdrav sbohem?

 

Odpověď:
Užití pozdravu na shledanou v uvedených situacích nepovažujeme za nevhodné ani problematické. Tento pozdrav se užívá při loučení zcela běžně, slouží jako signál pro ukončení komunikace. Je neutrální a konvencionalizovaný – z toho důvodu se mluvčí češtiny nad jeho doslovným významem zpravidla nepozastavují. Naproti tomu pozdrav sbohem je v současnosti příznakový, jeho užití by tedy mnohé uživatele češtiny jistě zarazilo.

 

kd  


Zajímavé dotazy

Dotaz: Jak se v češtině správně vyslovuje výraz trébuchet?

 

Odpověď: Slovo označující obléhací zbraň české výkladové slovníky nezachycují, je málo frekventované a jeho výslovnostní norma zřejmě ani nikdy nevznikla. V tomto případě doporučujeme vycházet ze zvukové podoby v původním jazyce, tj. ve francouzštině (cizí hlásky se však nahrazují domácími atp.), což je hlavní obecně platný postup při adaptaci přejímek do češtiny. Původní výslovnosti [tʀebyʃε] nejlépe odpovídá česká podoba [trebiše], avšak analogicky zakončená slova typu syžet (sujet) či ricochet pocházející rovněž z francouzštiny se pravidelně adaptují s vyslovovaným koncovým -t, tj. [sižet], respektive [rikošet], proto i kvůli snazšímu skloňování doporučujeme spíše variantu [trebišet]. Tomuto řešení nasvědčuje i dosavadní užívání daného výrazu v psaných textech, z nichž vyplývá jeho jednoznačné zařazení k rodu mužskému neživotnému (vzor hrad).

 


Zajímavé dotazy

Dotaz: Jak se správně označí okolí Milevska? Může to být Milevecko? Nebo Milevsko?

 

Odpověď: Analogické případy typu Blansko > blanenský > Blanensko či Hlinsko > hlinecký > Hlinecko by mohly svědčit pro analogickou řadu Milevsko > milevecký > Milevecko. Jazykové příručky (Alena Polívková, Naše místní jména a jak jich užívat; Internetová jazyková příručka) však jako přídavné jméno od zeměpisného jména Milevsko uvádějí jen podobu milevský; podoba milevecký ani – od ní pak odvozená – podoba Milevecko se nevyskytují ani v úzu: v databázi ČNK syn v8 nemají podoby mileveckýMilevecko ani jediný výskyt. Přídavnému jménu milevský by odpovídala podoba Milevsko (řada Milevsko > milevský > Milevsko); zásadní nevýhoda podoby Milevsko (označující okolí města Milevsko), která ji činí v zásadě nepoužitelnou, je samozřejmě v tom, že je homonymní s názvem města. Dostali bychom tak nežádoucí rovnici: název města Milevsko = název jeho okolí Milevsko, což by jistě způsobilo mnoho potíží. Nezbývá tedy než pro označení okolí Milevska najít nějaký opis – např. právě okolí Milevska či milevský region atp.

 

mb 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Poslední dobou se často setkávám s přídavným jménem udržitelný v kontextech, které jsem dříve nezaznamenala, například udržitelná móda a podobně. Je v tomto případě slovo udržitelný použito správně?

 

Odpověď:

Slovník spisovného jazyka českého uvádí u hesla udržitelný definici „takový, který může být udržen, který má schopnost se udržet“ spolu s příklady typu tento stav není udržitelný; těžko udržitelné podmínky. Je však zřejmé, že v poslední době se význam slova poněkud rozšířil, o čemž svědčí i četné doklady z Českého národního korpusu. Tento rozšířený význam zatím zachycuje pouze příručka Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 2 (Praha: Academia 2004), a to ve spojení trvale udržitelný rozvoj (případně obecněji trvalá udržitelnost). Dle této příručky jde o termín z oblasti ekologie a sociologie, který je definován jako „způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací uspokojovat jejich potřeby“. V tomto smyslu lze vykládat i spojení jako udržitelná móda, udržitelné zdroje, udržitelné zemědělství, udržitelné podnikání apod.

 

av  


Zajímavé dotazy

Dotaz: Jaká je v češtině správná výslovnost jména Robinson (v souvislosti se Seifertovou sbírkou „Jaro, sbohem“, která mj. obsahuje báseň Robinson Crusoe)?

 

Odpověď: V případě zažitého jména Robinson Crusoe doporučujeme výslovnost [robinzon]. Tu uvádí již např. Slovník spisovného jazyka českého, ale i další zdroje. O vžitosti [z] pak svědčí i grafické podoby apelativ typu robinzon, robinzonáda, která uvádějí výkladové slovníky i Pravidla českého pravopisu. Nelze samozřejmě vyloučit, že někteří posluchači budou namítat, že tato výslovnost neodpovídá originálu, pro většinu to však bude v daném kontextu pravděpodobně jediná nepříznaková varianta a výslovnost [robinson] by je naopak rušila či překvapila. Průzkum v nahrávkách ČT a ČRo pak potvrzuje, že znělá výslovnost v daném jméně i v současnosti u profesionálních mluvčích naprosto převažuje; vyskytuje se také mj. i v populárních písních. Jestliže by však šlo o příjmení Robinson patřící např. nějaké žijící osobnosti, o které by se začalo častěji mluvit, je možné, že se stabilizuje jiná podoba, např. [robinsn] bližší angličtině. Takto bývá v češtině vyslovováno kupř. příjmení australského kytaristy. Při výše zmiňovaném průzkumu se dále např. ženské příjmení Robinson Pomahačová vyskytlo v podobě [robinson] a v případě skladatelky Hany Robinson existují doklady i na výslovnost [robinzn]. Nic z toho se ale Seifertovy básně, respektive jména Robinson Crusoe netýká. Není však divu, že tato aktuální zvuková pestrost může vnímavého mluvčího znejistit i v případě dávno zažitého jména a normu celkově rozkolísat. Na závěr jen dodejme, že při interpretaci básnického textu je namístě dodržet podobu [robinzon] a snažit se eliminovat výslovnostní asimilaci, která vede k neortoepické variantě [robindzon].


Zajímavé dotazy

Dotaz:

V procesním právu se používá termín pro vydražitele, který v zákonné lhůtě nedoplatí své nejvyšší podání z dražby. Objevují se však dvě varianty: obmeškalý a obmeškaný. Zákon termín neuvádí a literatura je neustálená. Co z toho je správně?
 
Odpověď:
Žádný dostupný výkladový slovník současné češtiny slovo obmeškaný ani obmeškalý neobsahuje, jen Jungmannův Slovník česko-německý (1835–1839) uvádí heslo obmeškalý s významem ‚zpozdilý, nebystrý‘, tedy spíš jako výraz pro hodnocení určité intelektové kompetence. Sloveso obmeškat najdeme jen v Příručním slovníku jazyka českého (který vycházel v letech 1935–1957 a je z našich slovníků nejobsáhlejší), a to ve významu ‚nevykonat něco včas, promeškat, zameškat, zanedbat něco‘.
Má-li termín označovat někoho, kdo něco obmeškal, měl by být utvořen od slovesného tvaru příčestí činného, tj. právě obmeškal – náležitá podoba je tedy obmeškalý. Varianta obmeškaný je taktéž systémová, je ovšem utvořena od příčestí trpného, tj. obmeškán. Označovala by tudíž někoho, kdo byl někým jiným obmeškán, tedy zdržen (což není případ, který popisujete).
Je proto zajímavé, že praxe podle dostupných zdrojů není zdaleka tak jednoznačná. V dosud největší sbírce textů Českého národního korpusu SYN v8 má každá z těchto dvou variant po pouhém jednom výskytu. Z toho lze usoudit, že jde o slovo velmi okrajové a užívané patrně jen v právních kontextech. V judikátech dostupných online převažuje obmeškalý. Internetový vyhledávač Google však nabízí 3 460 výskytů slova obmeškaný a pouze1 400 výskytů slova obmeškalý. Nabízí se interpretovat tuto převahu analogií se známějším právním termínem obmyšlený, který se v posledních letech pravděpodobně dostal do povědomí širší veřejnosti v souvislosti s problematikou svěřeneckých fondů. V tomto případě je však tvoření od trpného příčestí namístě, neboť obmyšlený je ten, kdo je zakladatelem fondu obmyšlen (obdařen – komu je věnován prospěch).
 
od  


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Ve filmu Vinnetou zaznívá slovo mešůrs. Přiznám se, že již od dětských let byl pro mě význam, resp. původ tohoto slova záhadou. Můžete mi pomoci tuto záhadu rozluštit?

 

Odpověď:
S výrazem mešůrs, ovšem zapsaném v podobě meššúrs, se můžeme setkat v českém překladu Mayova nejznámějšího románu Vinnetou. Tímto výrazem oslovuje postava Sama Hawkense muže: „Jen žádný strášek, myladymeššúrs! Nemusíte se už ničeho obávat!“ V německém originále odpovídá uvedenému výrazu podoba Mesch’schurs, překladatel tedy nejspíš chtěl českému čtenáři co nejvíce přiblížit zvukovou podobu tohoto oslovení. A co přesně toto slovo označuje? Jedná se o záměrnou zkomoleninu francouzského oslovení messieurs, tedy ‚pánové‘.

 

kd 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Jak se v češtině správně vyslovuje název salátu coleslaw?

 

Odpověď:

Výraz označující zelný salát je v češtině poměrně nový a dosud není ve slovnících zachycen. Jde o slovo anglického původu (do angličtiny se adaptovalo z holandštiny). Obecně platí, že výslovnost přejímek by měla v češtině vycházet ze zvukové podoby v původním jazyce (cizí hlásky se však nahrazují domácími atp.), není ovšem výjimečné, že se vžije zvuková podoba odrážející např. grafickou stránku slova, což nelze označit a priori za chybu. V případě anglicismu coleslaw by tedy byla v češtině namístě adaptovaná výslovnost [koulsló], běžnější je však podoba [koleslaf] zohledňující více grafiku. K preferenci druhé varianty vede české mluvčí několik okolností: forma coleslaw evokuje slovanská jména typu Boleslav (na základě téže analogie proběhla zvuková adaptace výrazu i např. v polštině), zakončení [-slaf] jde na rozdíl od [-sló] bez problémů skloňovat a jednoznačně zařadit k rodu mužskému neživotnému (tj. zachází se s ním pak stejně jako s nadřazeným slovem salát); anglický původ výrazu není intuitivní a ne všichni znají jeho výchozí zvukovou formu, která je navíc od grafiky značně vzdálená, atd. Jak jsme zjistili z nahrávek v mediálních archivech, i u profesionálních mluvčích výslovnost [koleslaf] převažuje. Užívají ji také profesionální kuchaři, ačkoli jsou si mnohdy vědomi, že anglickému originálu neodpovídá (a v pořadech o vaření tento problém někdy tematizují). Je však samozřejmě na každém uživateli jazyka, kterou z podob ve své řeči zvolí. Domníváme se, že čeští posluchači jsou v současnosti zvyklí spíše na variantu [koleslaf], která evidentně nezpůsobuje žádné komunikační obtíže. Je naopak pravděpodobné, že výskyt „správnější“ varianty [koulsló] by vzbudil nežádoucí pozornost, případně vedl k nedorozumění (zachytili jsme např. situaci, kdy profesionální kuchař vyslovil [koulsló] a jeho žák si vyžádal opakování a vysvětlení daného jména, ačkoli samotný pokrm znal; v daném pořadu se pak již objevovala výhradně všeobecně srozumitelná podoba [koleslaf]).

 

 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
V poslední době velmi často narážím při porovnáních na spojení víc jak namísto víc než. Pokládám je za nespisovné. Mám pravdu?

 

Odpověď:
Ano, je to skutečně tak. Přestože se spojení víc(e) jak v běžném hovoru používá poměrně často a objevuje se nejenom v mluvených projevech, ale stále častěji i v projevech psaných, ve spisovných textech bychom ve funkci srovnávací spojky měli užívat pouze podobu víc(e) než (dotaci se podařilo navýšit na více než 150 tisíc eur). Výskyty spojení víc(e) jakvíc(e) než v databázi Českého národního korpusu sice dokládají nezanedbatelnou přítomnost nespisovné varianty (přibližně 62 500 výskytů), zároveň však ukazují, že podoby víc(e) než v úzu výrazně převládají (přibližně 1 886 000 výskytů).

 

Pro zajímavost ještě doplňme, že dotaz na vhodnost spojení více jak se v historii jazykového poradenství objevil již v roce 1919, kdy mu byla v časopise Naše řeč věnována část rubriky Listárna. Ani tehdy autor odpovědi užití tohoto spojení ve spisovné komunikaci nedoporučil, neboť uvedenou podobu pokládal „skoro obecně za nečeskou, ač se v řeči lidové vyskýtá často“.

 

hm