Zajímavé dotazy


 

vidím se nucena

Dotaz:
Nedávno jsem se setkal s výrazem vidím se nucena následovaným např. spojením sdělit vám. Cit mi říká, že tento tvar je sice velmi archaický, ale existuje. Prosím vás o obecné vysvětlení tvaru nucena. Je to starý tvar akuzativu adjektiva nebo nějaký vymřelý tvar slovesa?


Odpověď:


Jde skutečně o vazbu velmi archaickou. Hodnotí ji tak nejen Slovník spisovného jazyka českého ze 60. let. 20. století, ale i  Příruční slovník jazyka českého z let padesátých. Spojení se užívá ve významu ‚ pokládat za nutné, musit‘. Příklady, které oba slovníky uvádějí, jsou vesměs od autorů z 19. století: vidím se nucena vám všelicos vysvětlit; vidíme se donuceni zúčastnit se obranné války; aby bylo však uvěřeno listu tomu, vidím se přinucena zde postaviti, co jsem za života svého tajiti hleděl. Zajímavé je, že jako rovnocenné uvádí slovník vazby se 4. i 1. pádem (vidím se nucen/nucena; viz příklad vidíme se donuceni). Z hlediska větněčlenského se jedná o tzv. doplněk (v rámci tradiční terminologie), i když o velmi okrajový případ. Samotný tvar nucena je akuzativ jmenného tvaru přídavného jména nucen. Složený tvar nucený by měl v akuzativu podobu  nuceného (vidím se nuceného...). Mohli bychom tuto konstrukci „přeložit“ jako ‚vidím sama sebe nucena/nuceného‘: akuzativ je zde tedy doplněním slovesa vidět (koho, co) a zájmeno se je užito ve významu ‚sama sebe‘.

půldruhý vs. půldruhého

Dotaz:
Ve všech příručkách se uvádí tvar číslovky půldruhého jako nesklonný. Zajímalo by mě, zda se jedná o nějaký ustrnulý tvar (nebo proč se uvádí tato číslovka ve druhém pádě)? Přece lze normálně říci půldruhý milion, půldruhá hodina? Čím se liší např. od půlmiliontý? V akademické mluvnici češtiny je navíc uvedeno, že nesklonné jsou číslovky typu půldruha, ale častější jsou „skloňované“ podoby s dlouhými tvary. Lze psát půl druhý i půldruhý, půl miliontý i půlmiliontý?

 

Odpověď:
Spojení půldruhého + podstatné jméno ve 2. pádě se v příručkách skutečně uvádí, avšak podle našeho názoru tento kodifikační záznam nemá naznačovat, že jde o ustrnulý, nesklonný tvar, kterého by se jako ustrnulého dalo používat ve všech kontextech, které vyžadují různé pádové tvary podstatného jména po výrazu půldruhého. Gramatičnost takových spojení souvisí s tím, jaký tvar počítaného předmětu vyžaduje samotné ustrnulé číselné podstatné jméno  půl (v 1. a 4. pádě po něm následuje podstatné jméno ve druhém pádě). Proto se jako gramatické jeví tvary uvedeného spojení v následujících větných kontextech (pro jednoduchost volíme pouze zápis dohromady, totéž však platí i pro zápis oddělený):
1) Bylo použito půldruhého metru plátna (srov. půle/půlka/polovina druhého metru) – zde je spojení  půldruhého metru podmětem, užití odpovídá situaci, v níž je výraz  půl v 1. pádě, a proto se jeví  půldruhého metru jako přijatelné. Shoda přísudku je zde však neosobní, podle 3. os. j. č.
2) Koupím půldruhého metru plátna (srov. půli/půlku/polovinu druhého metru) – zde je spojení půldruhého metru předmětem, užití odpovídá situaci, v níž je půl ve 4. pádě, a proto se jeví spojení  půldruhého metru jako přijatelné. Shodu u přísudku zde řídí podmět věty.
Nelze však patrně říci např.: * k půldruhého metru plátna přikoupím ještě metr, * řeč je o půldruhého metru plátna, * počítali jsme s půldruhého metru plátna. Taková spojení by byla gramatická pouze v případě, že bychom užili podstatná jména půle/půlka/polovina, která mají všechny pádové tvary a jimiž by byly řízeny tvary přídavným jménem  druhý a podstatným jménem označujícím počítaný předmět: k půli/půlce/polovině druhého metru plátna přikoupím ještě metr, řeč je o půli/půlce/polovině druhého metru plátna, počítali jsme s půlí/půlkou/polovinou druhého metru plátna.
Kromě toho se užívá také přívlastkové spojení, v němž mezi slovem  půldruhý a následujícím podstatným jménem nastává gramatická shoda, podstatné jméno po výrazu půldruhý má tvar vyžadovaný větným kontextem, do něhož je zapojeno, takto popsané přívlastkové spojení využívá plné paradigma (má tvary pro všechny pády). Je-li toto přívlastkové spojení podmětem, shoda u přísudku se řídí podle gramatických kategorií podstatného jména po slově půldruhý: byl použit půldruhý metr plátna, bez půldruhého metru plátna se neobejdeme, k půldruhému metru plátna přikoupil další metr, koupím půldruhý metr plátna, řeč byla o půldruhém metru plátna, počítali jsme s půldruhým metrem plátna.
Podle Mluvnice češtiny 2 je půlmiliontý řadová číslovka, kdežto půldruhý/půldruhého neudává pořadí, nýbrž prostý počet jevů (celky + jejich části), proto výraz půldruhý/půldruhého řadíme k číslovkám základním. Podle téhož zdroje by se tento rozdíl měl odrážet v pravopisu (půl druhého = číslovka řadová: dám ti půl druhého melounu, tenhle nechci krájet). Není však bohužel jasné, zda totéž má na mysli také slovník, nebo zda podoby půl druhého / půldruhého považuje za zaměnitelné ve všech kontextech a významech.

osudí

Dotaz:
Rád bych se zeptal, co znamená slovo osudí.

 

Odpověď:
Význam slova osudí se v průběhu desetiletí poněkud proměnil. Jednosvazkový Slovník spisovné češtiny (2003) zachycuje pouze význam ‚zařízení (zpravidla uzavřený otáčivý buben) k losování‘ (např. vytáhnout z osudí čísla sportky).
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971) uvádí dva významy: 1. ‚uzavřený otáčivý buben, do něhož jsou při tahu uložena čísla vydaných losů ap.‘ (vytáhl z osudí šťastný los); 2. ‚schránka na hlasovací lístky; urna‘ (volební osudí je připraveno).
Příruční slovník jazyka českého (1935–1957) říká, že osudí je ‚nádoba nebo schránka na hlasovací lístky, losy‘ apod., ‚urna‘ (Bodejž v den volební není jediného obyvatele města tohoto, kdo by nešel k volebnímu osudí s lístkem, na němž by nebylo jméno Václava Šarocha). Zřídka se slovo užívalo i ve významu ‚popelnice, urna‘ (Stálo na oltáři osudí čili popelní nádoba); v archeologii ‚vůbec větší nádoba‘ (Když Mohamed vstoupil do brány, bylo mu podáno troje osudí, z nichž jedno obsahovalo víno, druhé mléko a třetí med).

probíhat

Dotaz:
Během studií nám kdysi kdosi vtloukal do hlavy, že se nesmí používat slovní spojení v průběhu akce a akce probíhala atd., protože probíhat je možné jen cílovou páskou nebo dveřmi. Ale žádné další odůvodnění k tomu neznám.


Odpověď:
Názor, že se nesmí říkat akce probíhala, v průběhu akce, je opravdu pozoruhodný, není však správný. Nahlédnutím do běžně dostupného Slovníku spisovné češtiny zjistíme, že podstatné jméno průběh má význam: 1. ‚časový postup nějakého děje nebo události‘ (dramatický průběh zápasu); 2. ‚způsob vedení‘ (průběh trati, průběh křivky).
Význam ‚časový postup, časové plynutí, úsek‘ shodně uvádějí i  Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971) a  Příruční slovník jazyka českého (1935–1957). V něm můžeme číst např. tyto příklady: Zhasl lampu a přemýšlel o průběhu tohoto večera. Průběh volby sněmovní stal se nad očekávání velmi pohnutým. Nejlépe bude, ponechají-li věcem průběh přirozený.
Předložka v průběhu znamená ‚během‘ (akce uspořádaná v průběhu tohoto roku = v tomto roce; v průběhu jednání docházelo k rozporům = za, při).
 Dokonavé sloveso proběhnout nemusí znamenat jen ‚pohyb během‘ – v tomto významu slovník nabízí příklady: proběhnout nepřátelskou palbou; proběhnout kolem známého; proběhnout trať. Vedle toho jsou zachyceny i významy ‚konat se, odehrávat se, dít se, projít, uplynout, minout‘, např.: utkání probíhalo v přátelském ovzduší; vývoj probíhá ve skocích; film proběhl bez ohlasu; zpráva proběhla tiskem; myšlenka mi proběhla hlavou; vše proběhlo hladce. U nedokonavého slovesa probíhat slovník uvádí příklad: operace probíhá bez komplikací.

Tycho Brahe

Dotaz:
Zajímalo by mě, jak se správně skloňuje jméno Tycho (de) Brahe?


Odpověď:
Tycho Brahe (v dánštině Tyge Brahe) nepoutá pozornost poprvé. Jménu tohoto rudolfínského hvězdáře se jazykovědci věnovali už u příležitosti 370. výročí jeho úmrtí v roce 1972. V časopise Naše řeč (ročník 55/1972, č. 4) vyšel příspěvek A. Sticha a M. Sedláčka s názvem Jak se skloňuje jméno Tycho de Brahe?
Nejprve k příjmení Brahe. Jména cizího původu zakončená ve výslovnosti i grafice na -e s předcházející tvrdou souhláskou skloňujeme podle vzoru „pán“ nebo pomocí zájmenných koncovek. I když u jmen známých stále převládá spíše tradiční skloňování podle vzoru „pán“, zájmenné skloňování je dnes stále užívanější, protože je z pádových tvarů lépe rozpoznatelná základní podoba jména: Goethe – 2. p.   Goetha i Goetheho, DanteDanta i Danteho, ArneArna i Arneho, RilkeRilka i Rilkeho, TeigeTeiga i Teigeho, a tedy i  BraheBraha i Braheho.
O jménu Tycho se ve zmíněném příspěvku z roku 1972 dočteme: „Dánské jméno vědcovo bylo ‚pro potřeby Evropy‘ pozměněno. Křestní jméno Tyge bylo polatinštěno na Tycho. Toto jméno se v češtině kdysi skloňovalo nápodobou latinského skloňování (které bylo Tycho, Tychonis, Tychoni atd.) s rozšířením kmene o  -n, tedy Tychona, Tychonovi atd. (stejně jako Hugona, Otona apod.). Ale tento způsob je dnes už silně zastaralý, ba skoro mrtvý. Vedle toho se vyvinulo skloňování, při němž se k základu bez -o připojují koncovky typu „pán“, tedy Tycha, Tychovi atd. (podobně jako u českých příjmení Janko, Bidlo atp.).“
Zbývá ještě část de. Ve starší literatuře je hvězdář zachycován jako Tycho de Brahe, v novějších textech už jen jako Tycho Brahe; poměrně často s poznámkou: nesprávně uváděný jako Tycho de Brahe. Proč tomu tak je? Tycho Brahe sice pocházel ze šlechtické rodiny, ale v Dánsku se šlechtické přídomky (de) neužívaly. Tycho Brahe ve svém jménu de nikdy neuváděl.
Jméno Tycho Brahe lze tedy skloňovat několika způsoby. Ani jednu ze čtyř možných variant (Tycha Braha, Tychona Braha, Tycha Braheho, Tychona Braheho) druhého pádu nemůžeme považovat za chybnou. V úzu se nejčastěji vyskytuje kombinace Tycha BrahaTychona Braha.

před asi dvěma lety

Dotaz:
Stále více se v internetových novinách i ve zprávách v televizi setkávám s tím, že předložka se ve větě přesouvá před částice nebo příslovce, objevuje se tedy něco ve stylu: byli tam o přibližně dvě hodiny později nebo stalo se to před asi dvěma lety. Je jasné, že smysl věty se tím nijak nemění, ale zní to opravdu divně. Nevíte, odkud se to vzalo a proč se to tak rychle uchytilo?

Odpověď: 
Jde o slovosledný jev, který je v češtině relativně nový a v mluvnicích prozatím víceméně opomíjený. O žádné z obou variant, které uvádíte, nelze říci, že je „ nesprávná“ či agramatická. Ta varianta, v níž předložka stojí v poloze vlevo před částicí/příslovcem  (před asi/přibližně dvěma lety), jasně a jednoznačně rámuje či vyznačuje počátek (= hranici zleva) tzv. nominální skupiny (nominální skupinou se zde míní celý rozvitý větný člen – dvěma lety, dvě hodiny). To, že má tuto funkci, je zřejmě také důvodem, proč se takový slovosled v češtině šíří. Na podrobnou jazykovědnou analýzu však tento jev prozatím teprve čeká.

Švýcarsko

Dotaz:
Chtěl bych se zeptat, proč se ve slově Švýcarsko píše tvrdé -ý-, když ve všech jiných jazycích je -i- měkké (Schweiz, Switzerland, Svizzera atp.).


Odpověď: 
Podle příručky Původ zeměpisných jmen (Mladá fronta, 1976) má dnešní německé jméno Schweiz základ v názvu Schwyz, což je město a kanton, který jako první získal nezávislost a stal se jádrem konfederace. Česká podoba Švýcarsko je odvozena od tohoto původního názvu. Už v prvních Pravidlech českého pravopisu z roku 1902 najdeme heslo Švýcar a švýcarský.

nikdo nezraněn

Dotaz:
Jak mám rozumět informaci, která prošla v titulcích pod obrázky v TV a která zní nikdo nezraněn? Byl tedy někdo zraněn nebo nebyl nikdo zraněn nebo byli všichni zraněni? Mám dojem, že byla tato informace formulována špatně.


Odpověď:
Spojení nikdo nezraněn vzniklo vypuštěním sponového slovesa být, respektive nebýt. Celá věta by patrně zněla nikdo nebyl zraněn. Kvůli zkrácení názvu se často v podobných typech zpravodajských titulků sloveso vypouští (podobně např. 20 lidí zraněno místo 20 lidí bylo zraněno). Autoři chtěli patrně nahradit slovesný zápor nebýt, který ve zkrácené podobě chybí, záporem ve jmenném tvaru – nezraněn. Pouhým vypuštěním slovesa bychom totiž měli dostat spojení nikdo zraněn, nikoli nikdo nezraněn. V češtině máme v případě použití zájmena dvojitý zápor (podobné je to např. ve francouzštině). V záporné větě není tedy v záporném tvaru pouze zájmeno, ale také slovesný přísudek. Aby byla tato dvojnost zachována, zvolili autoři uvedenou podobu. Problém je v tom, že přísně vzato je v takové podobě zápis skutečně významově dvojznačný. Spojení nikdo nezraněn může znamenat, že nikdo nebyl zraněn, což je v daném kontextu pravděpodobnější, ale může znamenat i to, že všichni byli zraněni (v daném kontextu je však tento význam spíše na rovině spekulace, protože v takovém případě by titulek zněl všichni zraněni). Existují však i užití, ve kterých význam opravdu dvojznačný je: nepřítomen nikdo (všichni byli přítomni? nikdo nebyl přítomen?), plánovány byly tři úkoly, nesplněn žádný (splněny všechny? nic nebylo splněno?). Dvojznačnost je v takových zápisech způsobena právě absencí přísudkového slovesa (ne)být. V případech užití záporu, kde hrozí významová dvojznačnost, bychom měli raději užít celou větu včetně přísudkového slovesa, čímž se významová nejasnost odstraní.

strašně hodnej, pěkně hnusný

Dotaz:
Pro zvýraznění účinku používáme v češtině (i v jiných jazycích) kombinace jako hrozně se mi to líbí, jsi strašně hodnej a naopak je to pěkně hnusný, venku je pěkná zima a myslíme tím, že je spíš nepříjemná. Ta slova svými původními významy nejdou k sobě, jako hrozný a líbí, přesto spolu tvoří na poslech zažitou sourodou dvojici. Jsou ale lidé, kteří tvrdí, že vyřčené slovo s sebou nese energii a že se tak vlastně použitím záporně nabitého příslovce ruší celkové vyznění sdělení, že není správné používat negativní slova v pozitivním sdělení a naopak. Já osobně s tím zcela nesouhlasím, protože mám za to, že máme i různé nadsázky a ironie, jimiž vyjadřujeme vlastně něco jiného, než přímo říkáme, a že jazyk a vůbec vyjadřování je jimi bohatší. Jaký je na to Váš názor?


Odpověď: 
Souhlasíme s Vámi. Spojení slov se záporným a kladným významem je sice logicky neobhajitelné (a proto pro některé mluvčí nepřijatelné), ale jazyk bývá leckdy nelogický záměrně. Kontrast zde slouží k zesílení významu podstatného jména, uplatňuje se především v expresivním projevu. Přídavná jména jako strašný, hrozný (a příslovce strašně, hrozně) mohou mít expresivní význam ‚nesmírně, velmi‘ nejen v češtině (Já mám tu holku strašně rád; On je hrozně hezkej kluk...), ale stejný expresivní význam mohou mít i příslušná přídavná jména např. v angličtině (výskyt slovních spojení terribly beautiful, terribly nice lze doložit např. na internetových vyhledávačích, a to s vysokými četnostmi). Výskyt takovýchto spojení není dán větší či menší vyspělostí konkrétního jazyka nebo skupiny jazyků, ale psychologicky: Tam, kde se z nějakých důvodů mluvčímu nejeví jako dostatečný či jako příliš „obvyklý, všední“ výraz typu velmi, velice..., sáhne k výrazu s výraznějším, expresivním, významově nápadným, neočekávaným významem.

sobice

Dotaz:
Zajímalo by mě, jaký je název pro samici od soba? (Tak jako je srnec – srna, jelen – laň atp.).


Odpověď: 
Podle Slovníku spisovného jazyka českého se samice soba nazývá sobice. Slovník však hodnotí tento výraz jako řídce užívaný, což potvrzuje i současná jazyková praxe. Ve stejném zdroji nacházíme pod heslem laň také informaci, že kromě samice jelena se takto může nazývat i ‚samice parohatých přežvýkavců vůbec‘ (např. laň soba nebo losa).

přestupní, přestupný

Dotaz:
Obracím se na Vás s dotazem ohledně jevu, který mne dost zaskočil. Dostal se mi do ruky lístek, na němž bylo uvedeno přestupná jízdenka. Chtěla bych se tedy zeptat, jestli se to dá považovat za správné. Vždy jsem si myslela, že jízdenky jsou pouze přestupní a že slovo přestupný se používá jen ve spojeních jako přestupný rok. Prosím Vás tedy o objasnění tohoto jevu.


Odpověď: 
Mezi přídavnými jmény přestupný a přestupní v dnešní češtině obvykle vnímáme významový rozdíl. Slovo přestupný se užívá spíše ve významu ‚přesahující jistý počet‘ (přestupný rok je rok s 366 dny). Slovo přestupní má obvykle významový rys ‚účelovost‘ (přestupní jízdenka je taková, která je určena k tomu, aby se s ní mohlo přestupovat; na přestupní stanici můžete přestoupit; rovněž máme přestupní řád). Ještě v jazyce poloviny 19. stol. lze však nalézt doklad přestupní rok (časopis Kwěty) a u některých autorů dvacátého století (např. u Růženy Svobodové či u Václava Řezáče) se – řidčeji – vyskytovalo i spojení přestupná stanice. Významový rozdíl mezi oběma přídavnými jmény, jak ho vnímáme dnes, se tedy formoval postupně. Nelze říci, že by v případě spojení přestupná jízdenka šlo o chybu. Jedná se o netradiční, méně obvyklé užití přídavného jména přestupný, rozhodně však nikoli o užití chybné. I  Slovník spisovného jazyka českého uvádí u slova přestupní ve významu účelovém jako řidší variantu podobu přestupný a naopak. Je možné, že k častějšímu užívání tvrdého přídavného jména přestupný přispívá i skutečnost, že tvrdá přídavná jména jsou tvarově bohatší. Zatímco máme jen přestupní jízdenku, přestupní lístek či  přestupní místo (tj. pro všechny tři rody stejný tvar na ), při tvrdém zakončení je k dispozici tvarové rozlišení: přestupný lístek, přestupná stanice, přestupné místo.

svářečský – svářecí

Dotaz:
Prosím o upřesnění, který z výrazů je správný pro označení školy, ve které se lidé učí svařovat: svářečská škola, nebo svářecí škola? Nebo lze užít bez rozdílu oba tvary?


Odpověď:
Přídavné jméno ke slovu svářeč je svářečský, např. svářečská parta, svářečské práce (viz Slovník spisovného jazyka českého) a analogicky i  svářečská škola. Přídavné jméno svářecí znamená „sloužící ke svařování, týkající se svařování“, např. svářecí agregát, pistole, plamen, teplota. Vzhledem k tomu, že se nejedná o školu sloužící ke svařování, ale o školu pro svářeče, na místě bude přídavné jméno svářečský.

upír

Dotaz:
Našel jsem v PČP, že se slovo vampýr píše pouze s Y, a varianta s I není přípustná – je to dáno původem slova? Je odlišný od slova upír, kde se píše I, když mají obě slova prakticky stejný význam?


Odpověď:
Všechny etymologické slovníky, které máme k dispozici, se shodují v tom, že v těchto pojmenováních panuje značná nejasnost, která znemožňuje uspokojivé vysvětlení původu formy i motivace pojmenování. Což je, podle mého soukromého názoru, způsobeno tím, že se jedná o tabuizovaná slova, která byla často přetvářena a komolena, aby se snížil jejich negativní účinek, a také to, že jejich původ je velmi starý.
Hledání nejpravděpodobnější odpovědi vede k starému všeslovanskému slovnímu základu, který mají obě slova (vampýrupír) shodný a který se objevuje také ve slovese vpeřit se (a stejná předpona v- je také například u slovesa vsát se). Ovšem už i v rekonstruovaném praslovanském základu se objevují možnosti psaní *pyr*pir. Odtud se tedy v češtině jazykovým vývojem vyvinulo podstatné jméno upír. Odlišný vývoj měl týž všeslovanský slovní základ v rozvíjejících se slovanských jazycích, o čemž svědčí velké množství různých tvarů - rusky: vampír, upýr, polsky: upiór, ukrajinsky: vampyr, opyr, upyr, bulharsky: vampir. Podoba vampir se vyvinula prapůvodně v jižních slovanských jazycích (konkr. v srbochorvatštině), a právě ta se rozšířila v různých evropských neslovanských jazycích, a to v různých podobách, i pravopisných. Angličtina má vampire, němčina má Vampir, maďarsky vampir, ale latina má vampyrus. V češtině převládla pravopisná podoba s  -y. Ve starších dokladech nacházíme, i když ojediněle, i podobu s  i – té se ale dnes neužívá.
Zdá se, že české -pýr se do slova vampýr dostalo analogicky podle slova netopýr. Hypoteticky bychom mohli možná také odůvodnit ustálení pravopisné podoby upír tím, že v lidové (nesprávné) etymologii bylo dáváno do souvislosti se slovem (u)pít - ten, který upíjí krev.

bude bývat

Dotaz:
Lze ve spisovné češtině používat sousloví „bude bývat“, a to pro vyjádření děje, který očekáváme v budoucnosti a je jasné, že bude probíhat nějaký delší čas? Jako příklad bych uvedl větu „Mistrovství světa v ledním hokeji bude bývat ve Švýcarsku“. Je mi jasné, že tento výraz působí již na první pohled dost kostrbatě a obsah sdělení se dá vyjádřit o poznání libozvučnější větou, ale zajímá mě, jestli je sousloví bude bývat jako takové ve spisovné češtině teoreticky vůbec možné.


Odpověď:
Věty uvedeného typu nejsou v úzu sice příliš časté, ale doklady najít lze, například:
sobotní setkání bude bývat vždy na faře;
pokoj bude bývat uklizen;
dneska opět nepřijdu, mám dvoje třídní schůzky, a jak to bude bývat dál,
to je zatím ve hvězdách;
Square dance bude bývat opět jednou za měsíc;
kdy bude bývat nové fitnescentrum otevřené pro veřejnost, se zatím ještě přesně neví

atd.
Zdá se, že jazykoví uživatelé takové konstrukce občas „potřebují“, a to tehdy, chtějí-li vyjádřit, že děj se bude opakovat. V jazykovědné literatuře byla jejich gramatická přijatelnost nedávno obhajována P. Karlíkem v teoreticky velmi propracované stati Pasivum v češtině (Slovo a slovesnost 65, 2004, 83–112).

Basamtka

Dotaz:
Obracím se na vás s prosbou o pomoc s etymologií toponyma Basantka (někdy též Basamtka). Jedná se o název samoty poblíž Borotína na Táborsku. V historických pramenech ani u místních obyvatel jsem nenašel žádnou stopu vedoucí k interpretaci tohoto jména. Zbývá tedy pouze jazykový rozbor. Pokud se Vám podaří zjistit cokoli o původu tohoto slova, budu vám velmi vděčný.


Odpověď:
Jméno Basamtka (též Basantka) souvisí s expresivním slovesem basamtit = klít basama nebo klít vůbec, popř. basamtiti = řáditi, klíti. Posměšné jméno samoty vzniklo zřejmě podle hašteřivosti jejích obyvatel.
Původ pojmenování je uveden v Slovníku pomístních jmen v Čechách, sv. II, Academia, Praha 2006.

konstelace

Dotaz:
Obracím se na Vás s dotazem na správné psaní slova konstelace ve spojení rodinné konstelace. Setkala jsem se s názorem, že v případě tohoto slova existuje dubleta – vedle varianty slova konstelace ještě varianta konstalace. Hledala jsem tento tvar v Akademickém slovníku cizích slov i na internetu, ale nikde jsem se nedočetla potvrzení varianty s písmenem „a“ uprostřed slova. Bohužel člověk, který tvrdí, že obě varianty jsou správné, neb obě má potvrzeny z odborné literatury – slovníku, si nemůže vzpomenout na zdroj potvrzení této dublety.


Odpověď:
Jediná varianta, kterou dokládá jak Nový akademický slovník cizích slov, tak i další jazykové slovníky, je konstelace. Rovněž na webu dostupný náhled titulní strany knihy od Wilfrieda Nellese zní Rodinné konstelace a náhled titulní strany knihy od Franze Rupperta zní Trauma a rodinné konstelace – Duševní štěpení a jejich léčba. Přesvědčivý je i etymologický výklad slova: konstelace neboli postavení hvězd vede k pozdnělatinskému constellatio a k odvozeninám od stella = hvězda.
Přesto překvapuje, jak často se s mylným konstalace setkáme, prohlížíme-li výskyty na Googlu. Nemůže však jít o nějaký nepatřičný vliv angličtiny, protože angličtina má constellation, a to jak ve významu astronomickém, tak psychologickém. Nemohl názor o druhé variantě vzniknout omylem – kontaminací se slovy konstatace, instalace či s jiným slovem odvozeným od jiného slovního základu? Nebo překlepem v nějaké hodně citované práci, překlepem, který se pak táhne dál? (Například na jisté webové stránce nejmenovaného internetového knihkupectví lze najít jak náhled titulní strany knihy Trauma a rodinné konstelace, tak zároveň i nabídku k nákupu této knihy, v níž je však v titulu uvedeno slovo konstalace.)

 


Siwiecova ulice

Dotaz:
Jedna z žižkovských ulic (dosud Havelkova) byla nedávno pojmenována Siwiecova. (Polák Ryszard Siwiec se v roce 1968 upálil ve Varšavě na protest proti polské účasti na intervenci do Československa.) Nejsem si jist, zda tento tvar z hlediska spisovného jazyka obstojí – tedy zda by ulice neměla nést název Siwcova, ev. Ryszarda Siwce.


Odpověď:
Příjmení domácího původu zakončená na -ec, která vznikla většinou ze jmen obecných nebo osobních, pohybné -e obvykle vypouštějí: Jakubec – 2. p. Jakubce – příd. jméno Jakubcův; HřebecHřebceHřebcův, PalivecPalivcePalivcův. Některá jména v souladu s rodinnou tradicí kolísají: KadlecKadlceKadleceKadlcůvKadlecův.
U příjmení cizího původu se -e- obvykle nevypouští, aby bylo možné z nepřímých pádů jednoznačně stanovit výchozí podobu příjmení: SiwiecSiwieceSiwiecova.
Název Siwiecova ulice je tedy v pořádku; bylo by možné volit i pojmenování ulice Ryszarda Siwiece.

přehypovaný

Dotaz:
Chtěla bych se zeptat, zda lze nějak vysvětlit slovo „přehypovaný“, ve smyslu: Ten film je přehypovaný. Toto slovo je oblíbené mezi mladou generací.


Odpověď:
Výraz přehypovaný má původ v anglickém hype – ‚reklamní trik, švindl, fígl, umělý stimul; reklamní šlágr, tahák; bombastická, dryáčnická reklama‘. Sloveso hype znamená ‚medializovat, halasně vychvalovat, nafouknout‘; hyped up – ‚kašírovaný, umělý‘. Nespisovný výraz přehypovaný se používá ve významu ‚halasně vychvalovaný, přeceňovaný, nafouknutý, široce medializovaný‘ apod. Nejčastěji se objevuje ve spojení s počítačovými hrami, filmy nebo elektronikou.

ukolébavka

Dotaz:
Znám z dětství ukolébavku:

Hajajú, hajajú, půjdeme do hájů
natrháme kvíťa pro to naše díťa …
Spi Janečku milý, holůbečku sivý,
mamička ťa belá, tatíček kombélá.

Mohli byste mi prosím napsat, co to ti rodiče vlastně dělají? Ať vím, co synovi zpívám.


Odpověď:
Sloveso bél´at = kolébat, máme doloženo z východomoravských nářečí (Veselí na Moravě). Sloveso kombél´at znamená houpat, kolébat a je doloženo z vvýchodomoravských a valašských nářečí. Podstatné jméno bobél, bombela = plachta na bidle přivázaná za cípy, v níž se dítě „bombélá, bomká“ (Jevíčko).

čárky v souvětí

Dotaz:
Velmi prosím o opravu interpunkce v tomto souvětí: Přestože, jako správní puberťáci, jen neradi dáváme najevo své pocity, víme dost přesně, že tím, co z naší základky dělá místo snesitelné, a nebojím se říct, že občas až příjemné, je naše vedení a celý učitelský sbor.


Odpověď:
Interpunkce v uvedeném souvětí je v principu v pořádku. Jen zvažte, zda opravdu chcete čárkami vydělit výraz jako správní puberťáci. Jde o doplněk, ten obvykle píšeme bez čárek. Ponecháním čárek byste doplněk vyčlenili z věty, zdůraznili byste, že jde vlastně o vsuvku (ve významu „ protože jsme puberťáci“). Naproti tomu zcela jistě musí být čárkami z obou stran oddělen výraz a nebojím se říct, že občas až příjemné, protože v tomto případě jde jednoznačně o vsuvku.