vokalizace předložek k, s, v, z

Dotaz:
Zajímalo by mne, jaká jsou pravidla pro používání krátké a dlouhé verze předložek k, s, v a z.

 
Odpověď:
V případě vokalizace neslabičných předložek nelze mluvit přímo o pravidlech, ale spíše o tendencích:
1. Před slovem začínajícím samohláskou se neslabičné předložky nevokalizují. Např.: k ústavě, s ementálem, v okolí, z Asie.
2. Před slovem, které začíná stejnou souhláskou jako předložka, vokalizujeme vždy. Např.: ke kořenům, se sestrou, ve vejci, ze země. Výjimku tvoří ustálené spojení s sebou.
3. Tendence k vokalizaci je silná, pokud předložka stojí před slovem začínajícím podobnou souhláskou, tedy s před z-, ž-, š-; z před s-, š-, ž-; v před f-; k před g-. Důležitou oli zde hraje právě faktor výslovnosti. Např.: ke groši, ke gauči, ke guláši, ke Grónsku (zde je vokalizace prakticky bezvýjimečná); se zemí, se ženou, se švestkou (u tohoto typu se ve velmi malé míře vyskytují i varianty nevokalizované, hlavně tam, kde příliš nepřekáží výslovnosti - např. s žaketem); ve Finsku, ve Francii, ve fasciklu (zcela převažují podoby vokalizované); ze stromu, ze šuplete, ze železa (i zde se v případech, kdy to nepřekáží výslovnosti, v malé míře vyskytují nevokalizované podoby).
4. Předložky stojící před slovem, které začíná jinou souhláskou, se někdy vokalizují, jindy ne. Záleží tu především na složitosti (resp. vyslovitelnosti) souhláskové skupiny na začátku slova.
4.1. Před jednou souhláskou se neslabičné předložky nevokalizují. Např.: k řece, s pentličkami, v zimě, z vesnic.
4.2. Před skupinou dvou souhlásek:
4.2.1. Předložka se pravidla nevokalizuje, je-li druhou souhláskou neslabičné r (ř) nebo l. Např.: s prací, s brundibárem, s přísností, s Frantou, s klackem, z Prahy, z brodu, z kraje, z příčiny, z kláštera, v trávě, v Hradci, v křoví, v kříži, v hlavě, k bráně, k práci, k příhodě, k předpisům, k pláči. Spíše se však vokalizují neslabičné předložky před spojením souhlásek tř, sl, dř, zr, zl. Např.: ve třech, ke třem, ze třídy, se třením; ze dřeva(ale spíše k dřevěné); se slečnou, ve sluji, ke slibu, ze slamníku; se zrádcem, ke zrodu, ve zrání, ze zrady; se zlodějem, ke zlatu, ve zlatě, ze zlosti. Vyskytují se ještě další případy, kdy spíše vokalizujeme - např.: ve mlýně (ale spíše z mlýna) a  ve hře (ale spíše s hrou).
4.2.2. Spíše ve prospěch vokalizace svědčí úzus, je-li na druhém místě jiná souhláska než r (ř), l. Zvláště frekventovaná je vokalizace tam, kde druhá souhláska skupiny je stejná jako souhláska předložky - např. ve dveřích, ve svém, ke skoku.
4.3. Před skupinou tří souhlásek neslabičné předložky většinou vokalizujeme. Např.: ke středu, se vstupem, ve skladišti, ze vzpomínek.
5. Předložka k má kromě standardní vokalizované podoby ke ještě i podobu ku, která se však dochovala pouze v některých ustálených spojeních (např. ku příkladu, ku prospěchu).