Zajímavé dotazy


 

hlava a kulka

Dotaz:
Zajímalo by mě, které z uvedených slovních spojení je správné, resp. nejlepší: Prohnal si 1) kulku hlavou, 2) hlavou kulku, 3) kulkou hlavu, 4) hlavu kulkou.


Odpověď:
Podíváme-li se na definici slovesa prohnat ve Slovníku spisovné češtiny, dojdeme k závěru, že jsou všechny čtyři varianty správně – můžeme tedy prohnat jak menší těleso větším tělesem (proženeme kulku hlavou, tj. do hlavy vstřelíme kulku), tak větší těleso menším tělesem (proženeme hlavu kulkou, tj. způsobíme narušení hlavy, proniknutí kulky do ní):
1. způsobit pohyb něčeho skrz něco, prohnat kulku hlavou,
2. způsobit proniknutí něčeho něčím, prohnat hlavu kulkou.
Slovosled sloveso + předmět ve 4. pádě + určení místa v 7. pádě (prohnat něco někudy/něčím) je neutrální, je však možné ho v závislosti na kontextu obrátit i na prohnat hlavou kulku, prohnat kulkou hlavu.
Význam celého spojení se nemění, vyjadřuje však dva různé pohledy, odlišné stanovisko pozorovatele – jde o to, zda klade větší důraz na nástroj, nebo na předmět. Střídání nástroje a věci, na kterou nástroj působí, není v češtině ojedinělé, nejčastější bývá u sloves s předponou pro-, např. prorazit plech hřebíkem – prorazit hřebík plechem; prolít cedník vodou – prolít vodu cedníkem; prolít hrdlo pivem – prolít pivo hrdlem.
Této otázce byl věnován už i příspěvek Lad. Janského v prvním výběru Jazykového koutku Československého rozhlasu (1949).


Dotaz:
Ráda bych se zeptala, jakým slovním druhem je slovo oč? Např. ve větě Oč je jablko lepší než hruška.


Odpověď:
Výraz oč je variantním tvarem 4. pádu zájmena co, v tomto případě po předložce o. Zájmeno co má ve 4. pádě variantní tvar -č, který se vyskytuje výhradně po předložkách, srov. na, o, se, ve, za – nač, oč, seč, več, zač (viz např. Slovník spisovné češtiny).


šikanózní

Dotaz:
Zajímal by mě Váš názor na to, zda lze jako adjektivum odvozené od podstatného jména šikana použít slovo šikanózní. Ve Vaší Internetové jazykové příručce jsem ho neobjevil, zato při zadání do internetového vyhledávače se mi zobrazila velká řada výsledků, včetně jednoho soudního rozhodnutí. Pokud toto adjektivum správné není, existuje nějaké jiné, anebo se musí použít opis?


Odpověď:
Slovo šikanózní překvapivě nezachycují žádné současné výkladové slovníky (Slovník spisovné češtiny, slovník neologismů, slovník cizích slov ad.), nýbrž nejstarší z dosud užívaných slovníků – Příruční slovník jazyka českého (1935–1957). Zde je příslušný výraz (psáno šikanosní) označen jako řídce užívaný a charakterizován jako ‚spojený s šikanováním‘. Další slovníky už tento výraz nezmiňují, zároveň však nenabízejí ani žádné jiné přídavné jméno odvozené od slova šikana.

Rozsah i oblast užití tohoto „z mrtvých povstavšího výrazu“ je poněkud zarážející, uvědomíme-li si jeho expresivní nádech. Neutrální a slovotvorně vhodnější ekvivalent bychom však hledali těžko. V úvahu by připadala nejobecnější česká adjektivní přípona -ový, ta se však ve spojení se slovem šikana nevžila. Zdá se, že výraz šikanózní figuruje zejména v právnických textech, kde nabývá charakteru termínu nebo alespoň profesního výrazu. Zajímavé je, že doklad v Příručním slovníku jazyka českého pochází rovněž z textu věnujícího se právním otázkám: „Není s to ani hromadnými a často až šikanosními exekucemi si vynutit od poplatníků zaplacení daní starých“. Je pravděpodobné, že si tento výraz vydobude postavení neutrálního termínu i mimo oblast právnického vyjadřování, v celku spisovné zásoby bychom ho nicméně zatím hodnotili jako výraz příznakový, expresivní.


ze střechy, se střechy

Dotaz:
Prosím o laskavou radu, co je správně: sníh padá se střechy nebo sníh padá ze střechy?


Odpověď:
Možné jsou obě podoby. Podle Pravidel českého pravopisu je základní variantou podoba s předložkou ze (jelikož jde o 2. p., použijeme předložku ze). Jen v případě, kdy chceme předložkou naznačit východisko pohybu z povrchu pryč, popř. z povrchu dolů, připouští Pravidla též psaní předložky se (jelikož sníh padá z povrchu střechy dolů, pryč, použijeme předložku se). Tato druhá podoba se chápe jako zastaralá.


hostka

Dotaz:
Přečetla jsem si zprávu o vydání příručky o genderově vyváženém vyjadřování. V textu bylo jako příklad uvedeno slovo hostka. Nikdy předtím jsem se s ním nesetkala a nejsem si jista, zda bych takto chtěla být označována. Existuje vůbec takové slovo?


Odpověď:
Přechýlenou podobu podstatného jména host slovníky současné češtiny neuvádějí. Zajímavé je, že v tomto ohledu se liší současná čeština od češtiny staré. Ve Slovníku staročeském (Academia 1970) Jana Gebauera je uvedeno jak heslo host = maskulinum, s významem ‚cizinec, host‘, tak heslo hosti = femininum, ‚cizinka, host‘ (Učiň také po mém chtění, proši tebe, družko milá, aby (ty) také má hosti byla). Do dnešní češtiny se však femininum nedochovalo.
Podstatné jméno host řadí mluvnice k tzv. vespolným podstatným jménům – ta označují osoby obou pohlaví bez rozdílu. Neoznačují sama o sobě určitý jev reálné skutečnosti, nýbrž třídu charakterizovanou vždy určitým kvalitativním znakem (viz Mluvnice češtiny II, Academia 1986, str. 34). Slovem host, které je mužského rodu, běžně označujeme jak muže, tak i ženy. Větou To jsou k nám hosti! můžeme bez obav přivítat i příchozí ženy. Přechýlená podoba hostka je sice tvořena nejproduktivnější přechylovací příponou -ka, přechýlené podoby se však doporučuje tvořit hlavně u pojmenování pracovních profesí, funkcí, oborů lidské činnosti. Samozřejmostí by mělo být přechylování pracovních funkcí nebo titulů ve spojení s ženským jménem, popř. užívání přechýlených podob v kontextech, které se týkají žen, např. informace nám podala generální ředitelka společnosti XY Dana Havelková; je to schopná koordinátorka; obraťte se na naši realitní makléřku; kroužek vede zkušená keramička; rozhovor redaktorky stanice Vltava s doktorkou Dvořákovou, významnou parazitoložkou, která se věnuje... atp.
Slovo host není jediným slovem, které označuje osoby obou pohlaví. Některé takovéto výrazy (ať jsou rodu mužského, ženského, nebo středního) jsou expresivní: babička/dědeček je hotový anděl; byla z ní úplná troska / byla z něj úplná troska; ta holka / ten kluk je strašné nemehlo, dřevo. Máme rovněž podstatná jména ženského rodu, kterými označujeme i muže: profesor Wichterle byl významnou osobností české vědy; Karel je ve svém oboru uznávanou kapacitou; přivítejme vzácnou návštěvu – režiséra Miloše Formana; Bůh je zobrazován jako bytost mužského pohlaví; hvězda našeho hokeje.
Neplatí tedy, že by pro rozlišení pohlaví bylo vždy nutné volit substantivum příslušného rodu. Ani uvedená slova nemají svůj rodový protějšek. Domníváme se, že mužské podstatné jméno host plní v jazyce svou funkci dobře, a proto potřebu uměle vytvořit přechýlenou podobu hostka nesdílíme. Není však vyloučené, že společenská poptávka povede k tomu, že se slovo hostka v češtině prosadí i v plně spisovných projevech, přestože dnes je mnohými uživateli češtiny vnímáno jako nepotřebné, popř. expresivní (viz reakce zveřejněné na internetu).


skór

Dotaz:
Prosím o odpověď na otázku, zda je možno slovo skóre v některých případech skloňovat. Uvedu příklady: Nadměrně se ovládající typ si přisuzuje vysoký skór v neuroticismu; naši respondenti dosáhli nižších skórů především ve škále sociální zodpovědnosti; pokud jde o srovnání průměrných vážených skórů u jednotlivých subškál... atd.


Odpověď:
Výkladové slovníky češtiny zaznamenávají pouze nesklonné podstatné jméno středního rodu skóre (v 7. p. je možné užít i tvar skórem) s významem ‚stav nebo výsledek sportovního utkání vyjádřený poměrem bodů‘.
Slovo skór výkladové slovníky (zatím) nezaznamenávají, přesto se v určitých oblastech užívá poměrně běžně. Je uvedeno v Psychologickém slovníku (Hartl, Hartlová, Portál 2000) u hesla skóre jako jeho varianta: skóre (score, skór): odhadnutá nebo naměřená číselná hodnota, např. při škálování, testech, měření výkonu aj.
Z dokladů v databázích Českého národního korpusu a na internetu je zřejmé, že se výraz skór řadí k mužským podstatným jménům vzoru hrad, např.: velikost faktorového skóru; vysoký skór deprese; převod hodnot proměnné na standardizované skóry; navrhovaný způsob interpretace testových skórů.


Tymošenková a Janukovyč

Dotaz:
Nevíte prosím, proč polovina novin začala psát příjmení Tymošenková a Janukovyč s ypsilonem?


Odpověď:
Cyrilský znak и, který se v ukrajinských jménech Julija Tymošenková (Юлія Тимошенко) a Viktor Janukovyče (Віктор Янукович) nachází na příslušných místech, do češtiny (podle transkripčních tabulek v tzv. akademické verzi Pravidel českého pravopisu) transkribujeme jako y. (Stejný ruský cyrilský znak и však přepisujeme jako i; ukrajinština má pro i-ové hlásky dvojici znaků і – и, tj. [i – y], zatímco ruština dvojici znaků и – ы, tj. [i – y].)
Křestní jméno Юлія by mělo mít transkribovanou podobu Julija. Pak bychom jej měli skloňovat takto: bez Julije, k Juliji, vidím Juliji, o Juliji, s Julijí. Toto zacházení s daným křestním jménem podle internetového vyhledávače Google v češtině převládá. O něco méně časté, ale stále poměrně dosti běžné je toto jméno i v počeštěné podobě Julie. Domníváme se, že připustit lze obě varianty. Jako vhodnější se nám jeví použít transkribovanou podobu Julija.


masopust

Dotaz:
Zajímalo by nás, proč se období do Popeleční středy nazývá masopust, když půst od masa je teprve po Popeleční středě?


Odpověď:
Slovo masopust klade lidová (tedy mylná) etymologie do souvislosti se slovem půst (postit se), jde však o spojitost se slovesem pustit ve významu ‚opustit maso‘, ‚upustit od masa‘. Jedná se o ekvivalent italského slova carnevale, které vzniklo ze slov carne = maso a levare = odstranit, odložit.
Dnes označujeme slovem masopust období od svátku Tří králů do Popeleční středy. Tento význam je mnohem širší, než měl masopust původně, když se do češtiny dostal (po příchodu Cyrila a Metoděje, tedy po roce 863). V té době označoval spíše poslední tři dny (tj. neděli, pondělí a úterý) před započetím předvelikonočního půstu. Zde je také třeba hledat vysvětlení – lidé v té době upouštěli od masa, dávali „vale“ masu, loučili se s ním. Později se pojmenování přeneslo na delší období, pro něž je konzumace masa (např. při zabijačkách) typická, a mylnou kontaminací se slovem půst nám nyní tento výraz může připadat až nelogický.


starý paprika

Dotaz:
Hledala jsem hledala, ale nenašla... Původ a význam starého papriky. Dočetla jsem se, že je to úředník z první republiky, ale jen v jednom odkaze, tak nevím, jestli je to pravda. Mohli byste mi prosím objasnit, jak tento výraz vznikl, případně jak se používá dnes − je to hanlivé označení?


Odpověď:
Slovní spojení starý paprika obecně označuje staršího, usedlého muže a má dva možné původy. Nový akademický slovník cizích slov obsahuje výraz paprika s významem ‚starší, příliš usedlý muž‘ a uvádí, že se jedná o slovo původem srbské a že do češtiny se dostalo přes maďarštinu.
Slovník nespisovné češtiny uvádí původ papriky, s významem ‚starý člověk‘, zcela jinde. Spojuje ho se slovem páprda, které ve významu zdůrazňuje slabost starého člověka a které je odvozeno od podstatného jména pápěrka, které zase podle Českého etymologického slovníku Jiřího Rejzka mohlo vzniknout přikloněním ke slovesu prdět.
Ať je pravda o původu jakákoli, každopádně bychom toto označení hodnotili jako hanlivé. Vzhledem k velké zásobě pejorativních pojmenování v češtině se možná dnes už se starým paprikou nesetkáme tak často, přesto v úplné zapomnění jistě nezapadlo.


Soči

Dotaz:
Při závěrečném ceremoniálu na zimních olympijských hrách ve Vancouveru zaznělo několikrát spojení v Soči. Můžete mi sdělit, zda je ta Soč, nebo ten Soč?


Odpověď:
Město příštích zimních olympijských her se nenazývá Soč, ale Soči. Jména zakončená ve výslovnosti na [i] se v převážné většině řadí ke střednímu rodu a zůstávají nesklonná, např. Tbilisi, Fudži, Bali, Mali, Capri, Haiti, Sydney, Chamonix; k nim patří i jméno Soči.


Garrigue

Dotaz:
Všimli jsme si, že při skloňování jména našeho prvního prezidenta, Tomáše Garrigua Masaryka, někteří mluvčí v médiích nyní vyslovují [gariga], avšak většinou slýcháme výslovnost [garika]. Jsou možné obě varianty?


Odpověď:
Správná výslovnost tohoto příjmení by v češtině měla být v 1. pádě [garik], ve 2. pádě [gariga], ve 3. pádě [garigu] atd.; tedy podobně jako např. ve slovech dramaturg, pedagog: 1. pád [dramaturk, pedagok], 2. pád [dramaturga, pedagoga].
Neznělá souhláska [k] je zde na místě jen tehdy, stojí-li ve výslovnosti na konci slova (dochází k tzv. asimilaci znělosti). Pokud dané příjmení užijeme v jiném než v prvním pádě, k asimilaci znělosti již nebude důvod, hláska [g] totiž bude stát mezi dvěma samohláskami.
Zatímco s výslovností [dramaturka, pedagoka] atp. se v úzu nesetkáváme, u příjmení Garrigue podle našeho názoru naopak podoby [garika], [gariku] převažují. Mluvčí zřejmě svádí zvuková shoda s poslední slabikou druhého příjmení [garika masarika]. Uživatelé jazyka si navíc analogii s jinými cizími slovy (např. zmiňovaný dramaturg, pedagog) zřejmě neuvědomují kvůli pro ně nezvyklému pravopisu daného příjmení. Domníváme se, že pokud by se jméno zapisovalo např. *Garig, problém by pravděpodobně nenastal.
V záplavě různých závažných ortoepických chyb, které se na nás denně valí především z médií a které jsou často příčinou naprosté nesrozumitelnosti celého sdělení, bychom však doporučovali být k mluvčím v tomto ohledu tolerantní. Samozřejmě je však vhodné na tento problém při vhodných příležitostech poukázat (např. při přednášce o TGM by mluvčí měl správnou výslovnost znát, rovněž u profesionálů v médiích by se nesprávná podoba neměla objevovat). Především dobré řečové vzory mohou ovlivnit mluvenou podobu dnešní češtiny.


kuře

Dotaz:
Je každé malé ptáče kuře? Nebo je tam nějaký rozdíl a označení kuře automaticky neznačí jakékoliv mládě od jakéhokoliv ptáka?


Odpověď:
Podle Slovníku spisovné češtiny znamená kuře ‚mládě kura‘. Kurovití jsou jiným označením pro rod hrabavých (lat. Galliformes). Z toho vyplývá, že kuře je označení pro ‚mládě ptáků z rodu hrabavých‘. Slovník spisovného jazyka českého uvádí jako příklady: bažantí, koroptví, tetřeví kuře. Pro ostatní ptačí mláďata tvoříme v případě potřeby názvy odvozené ze jmen dospělých jedinců příponou -e/-ě. Tedy kose, papoušče, pštrose, tučňáče, supě, sůvě atd. Často volíme opisné pojmenování (mládě sýkorky).


velikonoční neděle

Dotaz:
Nejsem si jistý počátečním písmenem u velikonoční neděle, v různých článcích lze vidět na počátku slova velké i malé v. Poradíte?


Odpověď:
Doporučujeme psát malé písmeno – velikonoční neděle. Přesný název tohoto svátečního dne je Boží hod velikonoční. Velké písmeno píšeme v označení jednotlivých významných dnů: Popeleční středa, Květná neděle, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Boží hod velikonoční, Velikonoční pondělí (popř. Pondělí velikonoční).


lídryně

Dotaz:
Existuje v češtině přechýlená podoba ke slovu lídr? Je možné používat tvar volební lídryně?


Odpověď:
Přechýlená podoba lídryně je naprosto v pořádku. Ze slovotvorného hlediska připadá pro tvoření přechýlených podob v úvahu několik přípon. Nejčastěji se v češtině objevuje přípona -ka (manažerka, spisovatelka), ale vzhledem ke shluku souhlásek a k následné obtížné výslovnosti není pro toto slovo vhodná. Za vhodný pro vytvoření přechýlené podoby od výrazu lídr nepovažujeme ani slovotvorný model magistr – magistra, na jehož základě bychom získali podobu *lídra. Přípona -yně (žákyně, běžkyně, poslankyně, předsedkyně, soudkyně, lídryně) se v tomto případě hodí nejlépe, ze slovotvorného hlediska proti výrazu lídryně nelze nic namítat. To, že může toto slovo působit neobvykle, je (zatím) dáno jeho malou frekvencí. Pokud bude lídryň přibývat a frekvence slova stoupne, nikoho již výraz lídryně nepřekvapí (podobné rozpaky budilo kdysi slovo ministryně).


vídrholec

Dotaz:
Můžete mi, prosím, pomoci s vysvětlením ustáleného slovního spojení Fouká tu jako na vídrholci. Je tu zima jako na vídrholci. Nevím ani, jak jej mám správně napsat. Děti se mě ptají, co je to ten vídrholec a já to nevím. Jenom si myslím, že by to mohl být původně
nějaký místní název nějakého kopce, místa, kde bývalo zima, větrno, ale žádný takový kopec neznám. Můžete mi, prosím, pomoci?


Odpověď:
Podle Slovníku spisovného jazyka českého označuje vidrholec/vídrholec (obě podoby jsou možné) ‚osamělé, opuštěné, pusté, zpravidla větrné místo‘. Podle Českého etymologického slovníku Jiřího Rejzka se prý původně jednalo o název lesa na cestě z Českého Brodu do Prahy, který býval skrýší loupežníků. Původ jména je nejasný, pochází zřejmě z němčiny, základem druhé části je výraz Holz (dřevo). Na dnešní význam možná působila i lidová etymologie – asociace se slovy vítr a holý.


luterská církev

Dotaz:
Nemohu se smířit s tím, že by mohlo být jazykově správné luterskou církev nazývat luteránskou církví. V médiích se přitom téměř výhradně užívá ona druhá podoba.


Odpověď:

Z jazykového hlediska jsou správné obě varianty – luterská církev i luteránská církev. Tyto podoby lze (jako synonymní) dohledat i v poměrně starých slovnících, např. v Česko-německém slovníku Františka Štěpána Kotta z let 1878–1893.
Přídavné jméno luteránský bylo odvozeno od podstatného jména luterán a přídavné jméno luterský přímo od jména Martina Luthera. Církev můžeme pak pojmenovat jednak podle toho, že se řídí Lutherovým učením (luterská církev), jednak podle toho, že jde o seskupení luteránů (luteránská církev). Máte pravdu, že v současnosti převažuje užívání přídavného jména luteránský.


chodit po houbách

Dotaz:
Obracím se na Vás s poněkud neobvyklým dotazem. Mohli byste mi, prosím, poradit, jaká je etymologie spojení chodit po houbách?


Odpověď:

Citujeme z knihy Zákulisí slov podruhé od Michala Novotného:
Podle etymologa Václava Machka je to takhle: „Rčení hledal houby, sbíral houby, pásl houby, byl ještě na houbách, tedy nebyl tehdy ještě na světě (bylo to nějaký čas před jeho narozením) má původ v bývalém (u nás přímo nedoloženém) zvyku dospělé mládeže chodit společně na jarní houby, což bylo ovšem jen záminkou k rozličnému veselí, jež končívalo milostným objetím v houštině.“ Tento zvyk používat chození na houby jako záminku k milostným hrátkám je prý doložen hlavně ze starého Ruska.


území s palestinskou autonomní správou

Dotaz:
Ráda bych se Vás zeptala na dvě otázky ohledně psaní velkých písmen. Potřebovala bych vědět, zda se píše pásmo Gazy, nebo Pásmo Gazy a západní břeh Jordánu, nebo Západní břeh Jordánu?


Odpověď:
Příručka Jména států a jejich vybraných územních částí (Český úřad zeměměřický a katastrální 2009), která je součástí názvoslovných seznamů OSN, uvádí jako oficiální plné názvy těchto území pod palestinskou autonomní správou spojení Západní břeh a Pásmo Gazy. Z toho vyplývá i způsob psaní velkých písmen – doporučujeme psát Západní břeh (Jordánu) a Pásmo Gazy.


přívlastek několikanásobný

Dotaz:
Podle paní profesorky by se mělo psát Byl krásný, slunný den. Avšak já si myslím, že by tam ta čárka být neměla. Slova krásný a slunný nemají přece stejný význam, takže to několikanásobný přívlastek nemůže být. V tom případě by byl postupně rozvíjející. Prosím, napište mi, jak se ta věta píše správně.


Odpověď:
Souhlasíme s paní profesorkou. Rozlišení přívlastku několikanásobného a postupně rozvíjejícího nebývá vždy snadné. Pro přívlastek postupně rozvíjející je charakteristické postupné rozvíjení: devítiletá škola – základní devítiletá škola; hokejové družstvo – české hokejové družstvo, výborné české hokejové družstvo.
Přívlastek několikanásobný je tvořen dvěma nebo více přívlastky, které jsou navzájem souřadné a patří do jedné významové řady. Jednotlivá přídavná jména rozvíjejí podstatné jméno přímo; v mnoha případech lze mezi ně vložit spojku a jejich pořadí lze zaměnit:
vysoká, štíhlá váza (= vysoká a štíhlá váza);
malý, čiperný chlapec (= malý, ale čiperný chlapec);
padal hustý, drobný, vytrvalý déšť;
byl slunný, teplý, suchý říjen;
doklad musí být platný, úplný a nepoškozený;
přidáme čerstvý nebo kompotovaný, dobře okapaný ananas;
kluci si vybírají krásné, hubené, dlouhovlasé blondýny;
první hlas byl vysoký, pisklavý a druhý hluboký, bručivý.
Rozlišování postupně rozvíjejícího přívlastku od přívlastku několikanásobného nemusí být ve všech případech jednoznačné. Pak lze připustit obojí pojetí, záleží na pisateli, jak daný jev vnímá a vyjádří. Např.: dostal malý(,) žlutý míč. Buď může jít o přívlastek postupně rozvíjející – malý žlutý (existuje ještě nějaký velký žlutý míč), nebo o přívlastek několikanásobný – malý, žlutý (tj. žlutý míč je malý).
V Pravidlech českého pravopisu je jako příklad uvedeno spojení dlouhé(,) černé vlasy. O několikanásobný přívlastek jde např. ve větě: Eva má dlouhé, černé vlasy (= její černé vlasy jsou dlouhé). Pokud by šlo o vyjádření kontrastu, půjde o přívlastek postupně rozvíjející: Myslíš tu dívku s dlouhými černými vlasy, nebo tu s těmi krátkými černými vlasy?


mít řečí čtyřiapadesát

Dotaz:
Nedávno ze mne vylétlo: Máš moc řečí číslo čtyřiapadesát. Vnuk se na mne podíval – co to je? A já jsem si uvědomil, že nevím. Používal to občas můj otec, dokonce mi vysvětloval, že jde o blábol při překladu. Ale já jsem ho poslouchal, jak už to tak synové dělají – snad tu první větu a ostatní jen povrchně. Jeho se už zeptat nemohu, proto se obracím s dotazem na Vás, jestli mi upřesníte, co to doopravdy znamená. Nevím ani, jestli to není pouze krajové.


Odpověď:

Ve Slovníku české frazeologie a idiomatiky 3 (Praha 2009) se dočteme, že mít řečí čtyřiapadesát znamená ‚mnohomluvně a důkladně vykládat nebo zdůvodňovat své odmítnutí‘. Člověk má řečí čtyřiapadesát podle slovníku ‚zvláště při teoretizování, uvažování o možnostech a způsobech, jak něco provést apod., obvykle v kontrastu ke skutečnému výkonu nebo v reakci na příkaz, úkol‘.
O původu rčení mít řečí čtyřiapadesát najdeme zmínku v článku Jaroslava Poráka O neurčitém významu u číslovek určitých v časopise Naše řeč (ročník 41, 1958, s. 241–251). Na s. 248 se v poznámce č. 9 píše: „Prof. Vl. Šmilauer mě upozornil, že rčení mít řečí čtyřiapadesát, popř. moc řečí čtyřiapadesát, vzniklo podle snáře, kde se na ‚moc řečí‘ radilo vsadit do loterie číslo 54.“