Na co se nás ptáte

Dotaz:
Dovoluji si Vás kontaktovat stran skloňování slova „paňáca“ (ve 2. p. j. č.). Pokud se zde upřednostňuje měkkost, nerozumím nedůslednosti a vytváření výjimek: hecy, trucy, placy, frcy, tácy, puncy, kibucy, hospicy. Má prvotní jistota v případě „paňácy“ pramenila právě z odkazu na dodržování vzoru jako ve výrazu „kecy“, tak hojně užívaném hovorově i v denním tisku!
Osobně bych přidal ve výčtu ještě hovorové: renoncy a životné kibic a financ (rozumějte berního úředníka), kteří se ovšem skloňují podle vzoru muž (2. p. finance, 7. p. mn. č. financi, kibici).
„Předseda“ je životný vzor. Proč u „paňáci“ dostává přednost měkkost před životností? Stejně tak u „Máši“ nebo „Lubici“ je opět upřednostněna měkkost navzdory vzoru. V opačném případě by mělo logiku užití „měkké přednosti“ v případě keců, kibuců atd., u nichž naopak respektujeme vzor. Je tedy pro mé logické a „pravidelné“ upřednostnění měkkosti rozhodujícím faktorem životnost, byť nerespektuje vzor (Máša, paňáca)? Nebo je toto pravidlo nelogickou svévolí? Nebo historickým územ, vzniklým z logické nedůslednosti jazykozpytce? Kdy upřednostnit měkkost? Kdy vzor? Nelogičnost ústí v každodenní chybovost…


Odpověď:
Celý problém vznikl tím, že Josef Dobrovský ve své Zevrbuné mluvnici kodifikoval c jako měkkou souhlásku (na rozdíl od sz, které začal chápat jako obojetné). Do té doby se psalo (podle tzv. bratrského pravopisu) po hláskách s, z, c vždy tvrdé y. V druhé polovině 20. století bylo několikrát (naposledy v článku Roberta Adama Bezkopcý úval známý svými hicy předlohou skici mistra Kopanici v roce 2003 v časopisu Naše řeč) upozorňováno na to, že je tato klasifikace hlásky c mylná a že by c mělo být chápáno jako obojetné. Vzhledem k tomu, že je argumentace ve prospěch obojetnosti přesvědčivá a poskytuje poměrně nezvratné argumenty, lze se domnívat, že bude v budoucnu status hlásky c pozměněn.
V současné době však stále platí, že se c klasifikuje jako souhláska měkká. V praxi to znamená, že po ní ve slovech českého původu píšeme vždy měkké i, až na některé výjimky. Těmi jsou jednak podstatná jména rodu mužského neživotného, vzor hrad (tác, kec, renonc, truc apod.), jednak trojvýchodná přídavná jména, jejichž základ končí na c (bezkopcý, bezpalcý).
Pochopitelná je otázka, proč tyto výjimky existují. Je to z toho důvodu, že u vzoru hrad, ani u vzoru mladý nemá čeština tzv. měkký podtyp (jako je např. paňáca u vzoru předseda). Všimněte si, že se podle vzoru hrad neskloňuje žádné podstatné jméno, které by končilo měkkou souhláskou (samozřejmě kromě c), stejně tak je tomu i u vzoru mladý. U vzoru předseda je to jinak – máme podstatná jména mužského rodu jako Láďa, Míša, rádža, Kája, ťuňťa apod., které končí měkkou souhláskou, a existenci měkkého podtypu proto ospravedlňují. Stejně tak je tomu i u dalšího vzoru, kde se může vyskytnout spojení c + i/y, např. žena (podtyp skica – Naďa, Máša, Růža, káča atd.). U vzoru muž, který uvádíte, naopak neexistuje možnost podtypu tvrdého – neskloňují se podle něj žádná podstatná jména, která by končila na tvrdou souhlásku (slovo financ tedy skloňujeme jedině s měkkým i). Nejde tedy o problém životnosti/neživotnosti, jak se mylně domníváte.
Nabízí se samozřejmě otázka, proč se měkký podtyp nezavede kvůli c i u vzorů hrad a mladý. Na tuto otázku nikdo uspokojivě neodpověděl. Domníváme se, že je to z toho důvodu, že by to byl poměrně zásadní zásah do českého skloňovacího systému, navíc odůvodněný pouze snahou o logičnost a pravidelnost, nikoli reálným užíváním jazyka.
Pro budoucnost kodifikace češtiny existují v této oblasti dle našeho názoru dvě možná východiska. Prvním je zachování současného stavu. Druhým je změna klasifikace písmena c z měkkého na obojetné. V takovém případě bychom psali nejen tácy a bezkopcý, ale i  koncert Jarka Nohavicy, kresby a skicy (zůstávalo by nám s financi, s kibici) apod. Osobně se mi druhá varianta zdá vhodnější a systémovější (protože se opírá o morfologii, tedy pravopisu nadřazenou rovinu), to však neznamená, že bude v budoucnu akceptována.
Více zde

Vyšla Naše řeč 5/2017

V posledním letošním čísle Naší řeči najdete pět článků a jednu drobnost. Marie Kopřivová analyzuje různé funkce imperativů slovesa počkat v mluveném diskurzu, Helena Özörencik porovnává českou a slovenskou situaci udělování rodných jmen z jazykověpolitické perspektivy, Tereza Klemensová se zabývá německými stopami v zeměpisných jménech na Jesenicku, Štěpán Šimek rozkrývá původ slova kuchař a Petr Nejedlý se zabývá případy na okraji slovotvorného systému starší češtiny. Veronika Vytlačilová pak ve své drobnosti rozebírá délku samohlásek v humanistické a barokní češtině. Celý obsah čísla najdete zde.

14. 12. 2017

Návštěva předsedkyně Akademie věd

V pátek 1. 12. 2017 navštívila Ústav pro jazyk český předsedkyně Akademie věd ČR Eva Zažímalová s místopředsedou Pavlem Baranem. Mezi témata setkání patřil například široký záběr působení ústavu a jeho obraz v očích veřejnosti, postavení kodifikačních příruček v konkurenčním prostředí i výhledy pro další směřování ÚJČ. Reportáž z návštěvy si můžete přečíst zde.

11. 12. 2017

Vyšel časopis Acta onomastica

Letošní ročník časopisu Acta onomastica přináší mimo jiné třináct statí od autorů z devíti zemí, které jsou věnovány např. autorské produkci literárních proprií (R. Adam, Praha), etymologii místního jména Kadaň (H. Bichlmeier, Halle), středověkým místním jménům se vztahem k církvi (A. Bölcskei, Budapešť) nebo změnám vlastních jmen německého původu po roce 1945 (J. Matúšová, Praha). Svazek uzavírá bibliografie onomastických příspěvků uveřejněných v časopise Naše řeč v letech 1917–1945, zpracovaná M. Novákovou.

7. 12. 2017

Vesmír: Spojky podle Péti Bajzy

Spojky jako slova s gramatickou funkcí nebývají v textech většinou příliš výrazné. Barbora Štěpánková ve sloupku pro časopis Vesmír (2017/12) poukazuje na příklady z beletrie a publicistiky, které dokládají, že spojky mohou být i velmi nápadné (ať už jde o autorův záměr, či omyl). Plnou verzi článku najdete pod tímto odkazem.

7. 12. 2017

Pozvánka na seminář o starší češtině

Oddělení vývoje jazyka ÚJČ AV ČR zve všechny zájemce na seminář Deverbativní substantiva ve staré češtině, který se uskuteční ve čtvrtek 14. prosince 2017 v 13:00 hod. v zasedací místnosti Ústavu pro českou literaturu AV ČR (Praha 1, Na Florenci 3, vchod ze dvora vpravo). Program semináře je k dispozici zde.

6. 12. 2017

Výsledky grantové soutěže

Ve veřejné soutěži Grantové agentury České republiky pro rok 2018 uspěly dva projekty Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. První nese název Staroslověnské dědictví v staré češtině a jeho řešitelkou je Helena Karlíková z brněnského etymologického oddělení, druhý je pojmenován Míšení žánrů, stylů a diskurzů v současné české veřejné komunikaci, jeho řešitelem je Jiří Homoláč z oddělení stylistiky a lingvistiky textu v Praze. Úspěšným žadatelům gratulujeme a těšíme se na nové poznatky o staré češtině i současné české komunikaci.

4. 12. 2017

Archív aktualit